Your heart is cold (Murtagh FF)

Oběť osudu

Letní vánek mu cuchal vlasy a jeho oči zářily napětím. Nepřestával se pátravě rozhlížet a zkoumat okolí svým typickým bystrým pohledem. Při tom usilovně přemýšlel.
"Je ti něco?" ozval se vrčivý, ale překvapivě melodický hlas.
Povzdechl si.
"Opustili jsme všechno i všechny a netušíme, co nás čeká ani kam putujeme. A navíc se už šeří a nikde žádné místo k utáboření. Ano, mám jisté obavy." odpověděl v myšlenkách a ušklíbl se.
"Myslíš na ni?" zajímal se hlas. Nemusel se ale ani ptát, protože přesně věděl, co si ten mladý muž myslí a cítí.
Tentokrát neodpověděl. Věděl, že nemá smysl nic skrývat. Myslel na ní dnem i nocí. Když usínal i když se probouzel. Zkrátka pořád. Kdykoli se pokusil své myšlenky stočit jinam, vzpomínky na ní znovu vypluly na povrch a naplnily jeho srdce žalem. Cítil se jako v pasti. Myšlenka na ní byla jako hluboká propast do neznáma, co zanechávala v jeho životě jen bolest. Jako rozžhavená dýka, co ho pálila v krku, když jí musel dát sbohem. Bodlo ho u srdce. Jak jí jen mohl opustit?
Jeho společník ho uklidnil přívalem svých vyrovnaných myšlenek. "To bude dobré. Udělal jsi, co jsi musel a osud tě za to odmění. Neměj obavy." Ten soucitný tón dodal zkroušenému muži alespoň trochu útěchy.
"Díky," vydechl mladý muž vděčně a téměř neznatelně se pousmál. "Jsem rád, že tě mám."
Odpověděly mu další hřejivé myšlenky.

Ochladilo se a sluneční zář pomalu zanikala za tmavými kopci v dálce. Obloha se pomalu zbarvila do oranžova a zvedl se chladný vítr. Přitáhl si plášť víc k tělu a zavrtěl se v sedle. Musí, co nejdříve najít nějaké místo k přespání. Noci jsou tady na severu chladnější než v Alagaësii, to už oba poutníci poznali na vlastní kůži. Vane při nich ledový vítr od západu, kde se rozkládá moře. Mladý muž zvedl oči k tmavnoucí obloze a oba dva si užívali poslední krásné paprsky slunce. Přemýšlel, co je asi čeká, tam daleko za obzorem. A jestli se vůbec někdy vrátí zpátky. Možná, pomyslel si sám pro sebe. Ale to už bude ona mrtvá. Toho se bál ze všeho nejvíc. Že se vrátí a ona už nebude mezi živými. Po tom všem, co si prožil si už nezasloužil další bolest. Jeho tělo i duše utrpěly, když byl přinucen bez slitování zabíjet a rozsévat jen zkázu. Tenhle západ slunce mu ale dodal odvahy jako nikdy před tím. Nic není tak ztracené, jak se zdá a nový den přijde...

"Našel jsem místo pro přespání." vyrušil ho z myšlenek známý hlas.
Rychle se vzpamatoval a shlédl dolů na vrcholky jehličnanů. A pak to také uviděl. Prostornou mýtinu zhruba uprostřed lesa, která se zdála dost velká na přistání. Mohutný drak přitáhl velká rudá křídla více k tělu a začal pomalu klesat. Klouzavým plachtěním se dostal, až na úroveň vrcholků stromů a pak ladně seskočil na mýtinu. Složil ohromná blanitá křídla a protáhl si krk a nohy. Muž v sedle se nejprve rozhlédl po mýtině, odepnul sedlovou brašnu a pak se v sedle postavil. Rudý drak se přikrčil, ale i tak muž seskočil dolů z výšky nejméně dvaceti stop. Dopadl lehce na přikrčené nohy, jak byl zvyklý zdolávat naráz. Okamžitě se narovnal a brašnu odložil na zem.
"Pěkné přistání, Trne." pochválil obyčejným způsobem draka, protože měl pocit, že nahlas nepromluvil už několik týdnů.
Trn na něj upřel své třpytivé rubínové oči, v nichž se odrážely paprsky zapadajícího slunce.
"Měl jsem nutkání předvést ti volný pád, ale ovládl jsem se." vyslal k němu Trn myšlenku.
"Nebo jsi moc unavený," oplatil mu to s úšklebkem muž.
"Já a unavený?!" nadmul se na oko uraženě Trn.
"Ano. A taky tlustý a pomalý." dodal jeho jezdec jízlivě.
"To říká ten pravý." zakabonil se drak a ocasem podkosil muži nohy.
Jezdec spadl rovnou do bahna hlavou napřed. Když se nasupěně vyhrabal na nohy, probodl draka pohledem. "Moc vtipné, Trne."
Drak se v duchu zalykal smíchy, když se muž marně pokoušel dostat z obličeje bláto.
"Kdo je tu teď pomalý?!"
"Napadl jsi mě zezadu! To bylo dost podlé!" zlobil se jezdec.
"Jako bys ty podlý nebyl, Murtaghu." ušklíbl se drak a lehl si přes mýtinu.
Mrtagh se zasmál a našel místo pro ohniště. Udupal tam trávu a ohraničil místo kameny. Pak nasbíral klacky a větvičky na podpal. Postavil z nich na připravené místo úhledný stoh a přiklekl k němu. Trn ho celou dobu klidně pozoroval. Murtagh natáhl ruku nad větve a už se chystal zamumlat Brisingr, když ho drak přerušil.
"Nenamáhej se," řekl klidně a trochu líně vypustil z tlamy pár jisker. Větve okamžitě vzplály a Murtagh rychle přiživil oheň. Pomalu přikládal a dával si pozor, aby oheň nehořel málo ani moc.
"Výborná spolupráce." usmál se Murtagh do plamenů, spokojeně olizujících dřevo.
Trn položil velkou hlavu k ohni a Murtagh si vyndal ze sedlové brašny deku. Odepnul si opasek se Zr'rocem, položil ho vedle sebe a také se natáhl na zem. Dnešní cesta ho zmohla a z hodin trávených v sedle ho bolelo celé tělo. Trn si také potřeboval odpočinout, takže let přes noc nepřipadal v úvahu.