perfect PARTNERS

část první : Nehodlám to udělat!

Oba dva, vycházejíc ze školy, milovali parky. Taktéž jimi chodili domů každý den, ale oboum dvoum bylo lepší, že bydlí jen dům od sebe. Jen tak si povídali o různých věcech, trapasech, prakticky o všem, co bylo na téma určeno. -
Hnědovlasý kluk, s modrými konečky vlasů, si však ne moc blízko domova, všiml něčeho zvláštního. Tou cestou, chodili každý den, ale co bylo zvláštní, nikdy si toho nevšimli.
Musel se zastavit, a hledět do slepé uličky, s dřevěnými a trochu rozbitou kůrou dveří.
,,Hele, Karoll?" zeptal se hnědovlásek o hlavu menší blonďaté a drobné dívenky, vedle něho.
,,Hm?" tímto výrazem, odpovídala vždy, když se zeptal na prostou otázku například "Karoll? , Hele?" však už známe.
,,Všimla SIS někdy téhle uličky?" otázavě na ni pohleděl, avšak její překvapený pohled jako by mluvil že: ,,Ne, nikdy jsem ho Neviděla.."  oba dva tedy s překvapeným výrazem hleděli, a trvalo by to i několik minut, kdyby se chlapec nerozhodl jít do té uličky, a pokud možno, vstoupit do budovy, v ne moc dobrém stavu, již zmíněných dveří.
,,Kam jdeš?!" Karoll vždy myslela negativně, ale i ji zajímalo, co se v budově může skrývat.
Chlapec mlčky přistoupil ke dveřím, pomalu je úspěšně otevíral, a dívka přispěchala za nim. Oba se po otevření schovaly za dveře, a opatrně pohlédli dovnitř. Budova byla opravdu velká. Plná balíků, krabic.. Připomínalo to sklad.
Překvapeně se zdála být prázdná, a opuštěná.. Ale proč ty krabice?- tyhle myšlenky se hromadili oboum v hlavě.
Vstoupili dovnitř, ale bylo to větší, než si mysleli.
,,páni, koukni kolik tu toho je!" nadšením zvolal chlapec, a rozeběhl se po celé "místnosti", přihlížel si každý roh.
Oba zastavili u dveří, v lepším stavu. Železné..- pomyslel si chlapec přejížděc prstem po dveřích.
Najednou je však něco chytlo za ramena. Cukli sebou leknutím. Oba dobře věděli, že bude pokus o únik zbytečný. - dveře byly už zavřené, a podle předpovědí i zamčené. Neměli odvahu se ani otočit, báli se.
Strnuli. Neudělali ani krok. Tedy do doby, než je ti za nimi, donutili stisknutím odejit do dlouhé chodby. Na konci byly další, železné dveře. Spousta obrazů.. Jeden za nimi dveře otevřel. Povšimnuli si svalnaté ruky, odevírajíc dveře. - jsou v hajzlu. To oboum dvoum naskytlo obavy, když vstoupili do místnosti. Menší, s červeným kobercem. Křeslo, stůl, a dvě židle.- jako v mafii.
Křeslo se otočilo, oba se posadili donuceni svalnatými muži za nimi. V křesle seděl muž, v černém obleku. Fialové vlasy, rozcuchané. Narůžovělé oči.. Už to, jak se na ně zlostně usmál, nahánělo hrůzu.
                         ***

(Pozn. Autora: obrázek postavy z Diabolik lovers. Nejedná se o něco podobného.. Potřebovala jsem jen najít někoho, ze kterého bych mohla čerpat obrázky.)
,,Copak vás sem přivádí?" zeptal se klidným hlasem, a lokty si podepřel bradu.
Nebyli schopni slova. Důvody byly ty, že se pekelně báli, a druhý, že neví co mu mají říct.
,,Notak, já nekoušu." zasmál se, ale stejně působil děsivě.
,,N-no..," Matt se pokoušel vymyslet si nějakou výmluvu, díky bohu, ho něco přece jen napadlo. :
,,Byla to nehoda! Ty dveře byly dávno otevřené, a..a- "
Dívka se ujala vedení.
,,Musel na záchod! Nemohl to prý vydržet.. A tak-"
,,Nevěřím vám ani slovo." klidným ale i naštvaným tónem zároveň, na ně naštvaně pohlédl.
,,Nu, dnešní děti," postavil se a jako by něco udělal, naše přátele chytli za ramena, a zablokovali ruce, aby se nemohli bránit.
,,Lžete. Z toho lhaní mě bolí hlava.. "
,,Ale jestli si myslíte, že vás zase pustím, ne ne."
Zase se zlomyslné usmál, ale na Mattovi byl vidět strach víc, než Karoll.
,,Budu od vás chtít službu.."
,,Ještě před tím, si ujasníme pravidla vážení."
,,Co řeknu, uděláte. Co chyba, to bolest. Za každý týden, jestli se pokusíte mě zradit, nebo neuděláte to, co chci, zaplatíte. Ne moc hezkým způsobem. "
,,Teď vám dám jména, kterých kterých se budete držet."
,,Ty budeš Giri." ukázal na Caroll (pozn. Autora: Sorry, ale nevím jaké jméno jí dát, a psát třeba Adélka se mi nechce :D.)
,,A ty, Hugo." ukázal na chlap- teda, Huga.
,,ukažte jim pokoje. Budou se vám líbit." zase se zlostně usmál a Hugo jen polkl, když je vedli chodbou do toho jejich pokoje.
Byli oddělení, a co tam už byli, nasadili jim 'obojky' . Nikdo z nich, však netušil, jaké nebezpečné a ohrožující ryziko jejich života teď mají na krku.
S nimi si mohli pohrávat jakkoliv. Elektrické šoky, se mohli nastavit až na smrtelnou výšku. Stačila jen vteřina, a jsou mrtví.
Místnost připomínala celu. Bílá a ne moc v dobrém stavu stěna, ze které v některých částí opadávala barva, maličké okýnko, ze kterého sotva vycházelo slunce, a mřížka, v pravé a levé straně zdí, díky které mohli vidět na ostatní.
Postel, s vrzoucími kovovými základy, tvrdá matrace, a slabá deka. Džbán vody, a to bylo vše, co oba spatřili. Hugo, a Giri, měli pokoje vedle sebe, takže si spolu mohli povídat, a na levé straně Huga, nějaký kluk.
Oba byli ve stresu. Nemohli napsat rodinám, jestli jsou v pořádku, (určitě už totiž nebyl den) báli se co se bude dít, každou chvíli se ozýval řev, a obecně si připadali jak v nějaké psychyatrické léčebně.
Oba byli unaveni. Ze stresu, a toho tlaku. Bití srdce bylo slyšet na celou čáru. Hugo se schoulel do klubíčka v rohu, kde měl jen deku. Na postel ani zrak neupřel. Připadalo mu, že ta zem je měkčí, než samotná postel.
Giri byla zvyklá na tvrdší postele, jelikož na táborách často bývaly jen spacáky.
,,Hej, Hugo?" ozvalo se z levé strany Hugovi místnosti. Za mřížemi stál kluk, s černými vlasy. Oči nebyli vidět, jelikož je zakrývaly vlasy.
,,Ty me znáš?" šeptl , a pomalu se přibližoval k levé stěně.
,,Všude se o vás mluví.. "
Hugo byl rád, že si s někým může povídat, protože Giri už dávno spala.
,,Jak to myslíš "všude" ?" nechápavě pozoroval chlapce za mřížkami.
,,Když jsem přinesou někoho nového, všude se o něm mluví."
Hugovi v tu chvíli zabručelo v břiše. Tak velký hlad snad nikdy neměl.
,,Nemáš hlad?" pobídl ho chlapec, který mu přes mřížky podával kousek chleba. Hugo po něm dychtivě hleděl, i s rozzářenýma očima.

-*-*-*-*-*-*-*
Tak, nová kniha na světě!
Snad se bude líbit.. Kapitoly budou po tisíce slovech, jestli nevadí :D
Budu se snažit vydávat Kapitoly co nejdříve, ale hlavně podle toho, kolik lidí to bude číst.. (Já leSvině) no nic, napište koment, co si o tom myslíte, jestli mám něco změnit atd. Popřípadě dejte + moc mě to potěší na srdíčku, které asi nemám. XD
Mimochodem, na knihu "naděje teenagerů" jsem si dala pauzu, načerpat nápady.
Nu, asi všechno, co jsem chtěla sdělit takže... Hoi, ahoj!
Vydáno 16.10 2016
22:50 1090 slov.