Halucinace [Pozastaveno]

1 - Týden po katastrofě

Svět je rozmanité místo, kde se stále něco děje, takže není ani divu, že ohlas po letecké katastrofě se ztratil v návalu nových informací. Zprávy se o tom také moc nezmiňovaly, krom občasných informací, kdy někdo přišel s další teorii, proč to vlastně spadlo, ale přesný důvod se ještě nenašel. Ale ve směs už to skoro nikoho nezajímalo, krom členů rodiny zesnulých.

Mairu a Kururi byly skleslé ztrátou staršího bratra ještě dva dny, ale pak už začaly fungovat v podstatě jako vždy. Již nebrečely. Přesto na nich šlo poznat, že smrt Izayi, přes všechny předchozí vztahy, jimi otřásla. Na Kururi to nešlo zas tak poznat, jelikož ona byla vždy tichý uzavřený typ. Ale Mairu již nebyla tak aktivní. 

Celkově se Shinjuku a Ikebukuro otřepali ze ztráty informátora. Každý po svém, ale většina slavila... Shizuo k těmto lidem ale nepatřil. Izayova smrt ho moc neuspokojila. Netěšilo ho to, přesto že si myslel opak. Dával to za vinu faktu, že neviděl jeho mrtvé tělo. A nejspíš i díky tomu se častokrát přistihl u toho, jak se rozhlíží a toho zmetka hledá. Ale po černém kabátě s chundelatým lemem ani památky. 

Bylo to k vzteku. Ne, to že ho nemůže najít, ale to že ho vůbec hledá!! Vždyť Shizuo ke svému zděšení zjistil, že doufá... ne, přímo si přeje, aby to Flea přežil. Byl to parchant...! Takový zasraný idiot přeci jen tak nezemře!! O tom se Shizuo mnohdy přesvědčil. Třeba ani nebyl v tom letadla... přestože přečetli jeho jméno...

Shizuo s nespokojeným zavrčením odhodil cigaretu a poté co ji zašlápl, zamířil pryč. 

Nevnímal okolí, které se mu vyhýbalo. Od toho, co letadlo spadlo, byl jeho vztek mnohem víc neovladatelnější. I sebemenší blbost ho vytočila. Hlavně proto si ho ostražitě prohlíželi, zatímco se klidili z cesty. 

'Všichni jsou tak otravní!!' pomyslel si Shizuo. Přitom se rozhlédl. A tento rutinní pohyb ho donutil strnout. Teď! Právě teď! Tam v té boční uličce..! Zahlédl tam Izayův kabát! Nikdo jiný takový hadr nenosí, takže to musí být on!

'Nebuď naivní...!' okřikl se v duchu Shizuo. Jenže odtrhnout pohled od té uličky nedokázal. Vlastně ani pořádně nezaznamenal, že opět vykročil. 

O chvíli později již stál u ústí boční uličky, kde by přísahal, že toho skrčka viděl. Ulička však zela prázdnotou. Shizuovi dlouho trvalo, než opět pokračoval v cestě domů. Byl to prostě dlouhý den. Dlouhý a namáhavý den.

*-*

Po návštěvě třetího dlužníka, kdy Shizuo vyrazil dveře ještě dřív, než 'klient' stihl protestovat, Tom nenápadně naznačil Shizuovi, zda by si nechtěl vzít volno. On to s Voronou přeci zvládne. No, očividně to bylo příliš nenápadné, jelikož to Shizuovi nedošlo.

Při cestě ke čtvrtému dlužníkovi se Tom vážně snažil, ale Shizuo nejevil známky pochopení. Tom znal svého kouhaie, ale zrovna teď si nebyl jistý, co přesně od něj čekat. To co tušil s jistotou bylo, že brzy nejspíš schytá ránu, jelikož se Shizuo začal mnohem víc mračit. 

"Shizuo-senpai." vložila se do toho Vorona. 

Dům dlužníka byl jen přes ulici, ale přesto se zastavili. 

"Podle všeho to nezvládáte. Chci, abychom se střetli po práci na nedalekém staveništi." řekl vážně.

"Huh? Co tím myslíš?" podivil se Shizuo. 

"Mluvím o vzteku, který se ve vás hromadí. Potřebujete ho vyventilovat."

Tom v tu chvíli pochopil. "Ne, tohle přeci..!"

"Nemyslím si, že je dobrý nápad, abys bojovala se mnou." zapochyboval Shizuo, čímž přerušil Toma. 

"Zamítá se. Nikdo jiný není vhodný... Simon možná, ale on odmítá bojovat." 

Shizuo zavrtěl hlavou. "Nejsem si..."

"Shizuo-senpai, nemůžete mi ublížit." řekl stále vážně Vorona. 

"Lidi, uklidněme se. Jistě, Shizuo se musí vybít, ale nechci, aby jste se rvali mezi sebou!" vyhrkl Tom.

"I přes tu ohromnou sílu jsem schopna se ubránit. Nemůže se nic stát."

Shizuo zaváhal. Opravdu nad tím začal přemýšlet. 

"Vy dva mě prostě ignorujete?!" houkl Tom.

Ve stejnou chvíli Shizuo prudce vymrštil ruku směrem k Voroně, ale ta jako by to čekala se rychlým ladným skokem vyhnula jeho útoku a zároveň se dostala za jeho záda.

"Platí tedy." kývl ještě trochu váhající Shizuo. Poté se spolu vydali k domu dlužníka. Až po chvíli je Tom následoval. 

Ti dva se o tom již nebavili, takže Tom nakonec vzdal pokusy jim to jakkoliv vymluvit. Na jejich žádost je na konci pracovní doby opustil. Chtěli být u toho bez svědků, pokud to bude alespoň trochu možné.