Uvězněni lavinou

Maska

Všechno je zahaleno tmou a vůbec nic neslyším, kromě dechu mých kamarádů. Je tu zima, ale ne o moc víc než před chvílí. Někdo kolem mě projde ke dveřím, slyším cvaknutí vypínače, ale očividně nefunguje elektřina. Pak kroky směřují ke krbu, někdo škrtne sirkou a místnost zahalí slabounké světlo. Potom rozdělá v krbu oheň a najednou vidím všechno. Nic se tu nezměnilo, jen okno je celé zarovnané sněhem, proto tu byla taková tma. Dojdu ke dveřím a zkusím je pootevřít, ještě že se otevírají dovnitř, protože kdyby se otevíraly ven, tak bychom byli v pasti. Jsou až po okraj zabarikádované sněhem. "Jak se odsud dostaneme? Nemůžeme čekat, než to roztaje," řeknu. Ale moji kamarádi mlčí. Překvapivě mi odpoví zrovna stařec: "Dole mám lopatu. Klidně si poslužte, ale je jen jedna, budete se muset střídat." "Ale to bude trvat hodně dlouho, co budou dělat ti ostatní?" "Teď už mi snad můžete věřit a posadit se ke mně na gauč," nabídne nám znovu stařec. Tentokrát nemáme lepší možnost, a tak si sedneme, tedy kromě Ericka: "Já rovnou začnu kopat. Kde jste říkal, že máte tu lopatu?" 

Stařík se chvíli zamyslí a pak se zvedne z pohovky, zamíří doprostřed místnosti a sejde po schodech dolů. Prásk! Něco těžkého dole spadlo. Jenny se lekne a špitne: "Nestalo se mu nic?" Chystá se ho jít zkontrolovat, ale sotva se zvedne, tak na ní muž volá: "Jenny, sedni si! Nikdo za mnou nechoďte! Zůstaňte v klidu sedět. Všechno je pod kontrolou..." Jenny se ohradí: "Jste si jistý? Nevypadá to tak..." Posadí se a využije toho, že je stařec dole a neslyší ji: "Je divnej. Slíbil nám, že nám všechno vysvětlí, takže jakmile se vrátí nahoru, tak zjistíme, co je zač." Otočí hlavou směrem ke schodům a vyskočí málem metr do vzduchu. Stařec stojí hned vedle ní. Vyděšeně se na sebe podíváme. Mike i Erick jsou stejně překvapení jako my, což znamená, že si jeho příchodu také nevšimli. 

"Vidím, že máte tu lopatu. Tak já se pustím do práce," vykoktá Erick, vezme si ji od starce a odebere se ke dveřím. Otevře je, vypadne na něj kupa sněhu. Prodere se ven a začne kopat tunel skrz sníh. 

"Máš pravdu Jenny, ještě jsem se vám ani nepředstavil jak nezdvořilé. Říkejte mi jednoduše Tovi. Není to úplně moderní jméno, já vím. Pravděpodobně jste se s tím nikdy nesetkali. Už jsem velmi starý a mám mnoho vzpomínek a historek. Žiji tu už velice dlouho, dalo by se říct, že sám. A proto je nemám komu vyprávět. Nechcete si nějaké příběhy poslechnout?" 

"A proč vlastně ne? Stejně nemáme co dělat." "Děkuji Mio, věříš na nadpřirozené jevy?" Tahle otázka mě trochu zaskočí, obzvlášť od Toviho. On sám totiž působí dost nnadpřirozeně. Nejdřív se zničeho nic objeví pod chatou, pak se pohybuje tiše jako duch a ještě ke všemu je hrozně tajemný. "Moc na ně nevěřím, ale jeden nikdy neví." "Jsi otevřená různým možnostem, to je dobře, znal jsem totiž někoho, kdo odmítl připustit existenci duchů a strašidel. A jak to s ním dopadlo? O tom bude můj první příběh.

'Mladý Ricky Wolter šel do školy. Ostatně stejně jako každý den kromě neděle. Ta byla vyhrazená pro návštěvu kostela. Nebyl na tehdejší dobu nijak výjimečný. Měl šest sourozenců, všichni měli samozdřejmě stejné rodiče, jak jinak. Boty se nosili pouze do kostela, když bylo na poli moc práce, tak se do školy nešlo a místo toho museli děti pomáhat rodičům s úrodou. Psal se rok 1905 a Rickymu bylo tehdy 12. 

Byl to vzorný žák, nosil domů samé jedničky a paní učitelka ho měla ráda, protože nedělal žádné problémy. Ale jedna věc ho tíží la. Neměl moc kamarádů, vlastně jenom jednoho, který se jmenoval Tom. Ricky chodil do školy půl hodiny a cestou se k němu Tom vždycky připojil. Tak šli spolu, povídali si a brzo z nich byli dobří kamarádi. 

Jednoho dne byl ve třídě hrozný neklid. Ricky nevěděl proč, ale byl zvyklý, že mu nikdo z dětí nikdy nic neprozradil, takže si jich nevšímal a bavil se s Tomem o autíčku, které dostal minulé Vánoce jako jediný dárek, zároveň však patřilo i dvoum jeho mladším bratrům.