Summer Rain

„Forgotten memories from his childhood."

Už dvě hodiny zírání z okna auta na okolní krajinu, větší nudu si nedokážu představit. S mamkou se stěhujeme z Tokia do jednoho menšího města, kde jsme žili už dřív, ale kvůli tátově práci jsme se tenkrát odstěhovali. Důvod tohohle všeho je, že se moji rodiče rozvedli. Máma chce začít od znova a proto chtěla pryč z Tokia. Našla si tu práci jako zdravotní sestra v nemocnici a koupila pěkný malý domek, který nám oběma stačí.
Mně osobně ani moc nevadí, že se stěhujeme zpátky, sice si už moc nepamatuju, ale vím, že jsem to tu měl kvůli něčemu rád. Nevím, ale už kvůli čemu, přeci to už je pět let, co jsem tu byl naposled. Vybral jsem si, že půjdu bydlet s mámou, protože ji mám rád a vím, že sama by to asi nezvládla.
"Neboj Ayumu, za chvíli už tam budeme." otočila se na mě máma a usmála se. "Co by si řekl na to, že bych nám k večeři udělala miso udon?" zeptala se mě. "To by bylo prima." řekl jsem a podíval se z okna. Začalo pršet, já miluju déšť, ale nevím proč. Vyvolává ve mně takový pocit klidu a něco mi i zároveň připomíná, ale kdybych tak věděl co. "Ayu já vím, že si to teď měl dost těžké, přeci jen to náhlé stěhování a změna školy, ale neboj všechno bude..." než stačila doříct poslední slovo, tak jsem ji přerušil "Já vím mami, nemusíš se o mě bát, je to v poho, akorát si budu muset zvyknout na to, že k večeři bude pořád jen miso udon, protože moc věcí uvařit neumíš." dořekl jsem a zasmál se. "No dovol, všechno co uvařím je k jídlu, sice něco jen jednou, ale to je vedlejší." zasmála se máma.
"Lepšího syna si matka nemůže přát, zlato děkuju a neboj se všechno bude zase v pohodě." dořekla a pak se znovu začala věnovat řízení, zatímco já si dal sluchátka do uší a usnul jsem.

"Ayu vstávej, už jsme tu." probudila mě máma. Já se protáhl na sedadle, popadl svůj batoh a vystoupil z auta. Přede mnou stál pěkný malý domek s malou zahrádkou. Ještě než jsem se stačil pořádně rozkoukat, tak už jsem slyšel známý hlas. "Ayu, dlouho jsme se neviděli." usmál se děda a zamával mi ode dveří.
"Ahoj dědo." přišel jsem k němu a objal ho. "Neboj, zatímco jste byli na cestě tak jsem uvařil večeři." řekl mi děda, tak aby ho máma neslyšela. Mamka je fakt hodná a mám ji rád, ale moc dobře vařit doopravdy neumí. Za to děda vaří špičkově. "Ahoj tati." objala ho máma. "Aiko jsem tak rád, že tě zase vidím. Jaká byla cesta?" zeptal se děda mámi a zamířil k autu, kde začal vytahovat z kufru tašky s oblečením. Já jsem mu šel hned pomoct. "Byla dobrá, akorát když jsme vyjížděli z Tokia, tak jsme chvíli stáli v zácpě. Jo a volali mi z nemocnice jestli bych nemohla nastoupit o den dřív, takže nevadilo by ti tu zítra být s Ayumem místo mě, když přijedou stěhováci s našimi věcmi?" zeptala se máma. Všichni tři jsme zatím vešli dovnitř, odložili jsme tašky na chodbu a šli si sednout do kuchyně ke stolu, kde už se rozlínala krásná vůně večeře, kterou vařil děda. "Samozřejmě, že nevadí Aiko, my to s Ayumem zvládneme." slyšel jsem jak řiká děda zatímco já šel do auta pro dalšího člena naší rodiny. "Nebojnezapomněl jsem na tebe Saki." vytáhl jsem ji z přepravky a vzal do náručí. Saki je moje kočka, když jsem byl menší, tak jsme si ji vzali k sobě potom, co jsme ji našli jak se toulá po venku se střípkem skla zabodnutým v noze.
Odnesl jsem Saki do mého nového pokoje a seběhl zpátky dolů po schodech do kuchyně, kde už se podávala večeře. Děda připravil udon nudle s kuřecím masem a zeleninou a k tomu houbovou polévku. Když jsem se přecpal až k prasknutí, tak jsem vstal, popřál mámě a dědovi dobrou noc a šel si lehnout, jelikož jsem byl po dnešku unavený. Vyběhl jsem po schodech nahoru a otevřel dveře do mého pokoje, kde už mě vítala Saki. Vzal jsem ji do náruče a vlezl do postele. Chvíli jsem jen tak ležel, díval se do stropu a přemýšlel o zítřku. Nová škola, nový lidi a já si hledám přátele obtížně, takže si někam ve třídě sednu a jak se znám, tak budu jen mlčet. Pořád mě trápí jedna věc a to ta, že si nemůžu na něco vzpomenout,  na něco z mého dětství. Ani nevím jak, ale při tom všem přemýšlení jsem vytuhnul. Probudil jsem se někdy brzo ráno kolem čtyř a slyšel jak na okno mého pokoje dopadají kapky deště. Miluju déšť.