Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jak asi tak začít.. Třeba vánočním večírkem v práci. Trénuju malé děti mažoretky pod Domem dětí a mládeže ve svém rodném městě Libereci. Je mi 17 let a můj život je poměrně obyčejný. Bydlím v centru města můj život je složen z chození do školy, tréninku a času s kamarády. Ale těď zpět k večírku který se konal v prosinci 2015.
Povídám si tak s trenéry, které znám až si všimnu kluka asi také trenéra, kterého jsem tu viděla asi jen jednou v životě. Pili jsme všichni, to víte učitelé a trenéři, i ti kteří jsou nezletilí jako já měli v sobě nejednu skleničku vína, piva nebo jiného alkoholického pití co tu bylo na výběr. Jak jsem si tak povídala ale s holkama, které znám všimla jsem si jak se na mě ten pěknej kluk kouká. Světle hnědé vlasy, světlejší oči, ne hnědé, ne modré ani zelené ale něco mezi tím vším. Širší ramena, sportovní postava ale přesto velmi elegantní. Modrý svetřík, ve kterém vypadá trochu tepleji ale jinak mu moc sluší, výstřih do písmene V je na klucích úžasný. To nejhezčí nakonec, ten úsměv, je dokonalý, nevidím nic jiného než jak se na mě směje a usměju se také. Jako všechny krásné chvíle mají konec tak i tato když mi volá mamka ať už taky jdu domu. Udělám psí výraz na všechny okolo sebe a začnu se s holkama loučit. Neuvidíme se celé Vánoce, je to chvilka ale i tak. Na moje štěstí ten krásnej kluk stál poblíž dveří a díky naprosto hloupému uspořádání stolů jsem se musela protáhnout okolo něho. Když se snažím prolést škvírou mezi ním a skříní pohlédne na mě. Velmi významný pohled a věnuje mi i úsměv. Zároveň z něj vypadne věta jestli už jsem na odchodu. Smutně kývnu a pohlédnu mu do očí atak mi udělá větší prostor abych prošla a říká "Ahoj, tak zas příště" a opět se usměje. Z toho úsměvu se skoro rozpustím ale musím odejít, jede mi tramvaj. Tramvají jedu víc než zklíčená v hlavě mám totiž jen jedno a to jeho úsměv. Po příchodu domů zapínám domácí wifi ale jdu se umýt. Když se vrátím do pokoje k mobilu je tam naprosto nejneočekávanější zpráva zní nějak takhle "Ahoj, ty ses na mě tak krásně dneska smála, musel jsem ti napsat".Chvíli jsem pátrala v paměti, na koho jsem se to dneska vůbec smála. Došlo mi to..Byl to ten krásný kluk z večírku. Chtělo se mi brečet. Líbí se mu můj úsměv. Moje zuby vypadají jako upíří tesáky a mám naprosto široký úsměv. Spoustě lidí se to nelíbí, já už si zvykla ale prostě jemu se líbí. Psali jsme si skoro celou noc. Je mu 20let, studuje místní vysokou školu, v DDM trénuje florbalisty, sám hraje v libereckém klubu florbalistů už za muže. Do přátel jsme se ovšem nepřidali, je to divné propsali jsme si 3 dny a teprv poslal žádost o přátelství. Zní to jako úplná blbost ale choval se ke mně tak nějak jinak. Měli jme spolu společného víc než dost ale to co jsme zjistili bylo, že naší společnou vášní je bruslení a hokej na který jsme hned po vánocích šli.
