Sometimes [CZ]

...because i love you

Začalo to dobře.

Díky svým rodičům, kamarádům jsem každým dnem ochutnávala víc a víc radosti ve svém životě. Mé šťastné oči viděly všechny barvy světa, protože já byla šťastná.

Neměla jsem žádné problémy, já si prostě žila dokonalý život dítěte a každý mi mohl jenom závidět. Úsměv jsem nosila na tváři s pýchou a hrdě jsem ho ukazovala. Mohla jsem jen děkovat bohu, že se mám tak moc dobře.

Rodiče mi chtěli co nejvíce udržet úsměv na tváři a taky se jim to dařilo. Nebyli to pro mě jenom lidi, kteří se o mě mají starat. Byli to moji kamarádi, někdo blízký, kterému jsem mohla říct cokoliv. Věděla jsem, že do všeho co pro mě dělali, dávali lásku. Všechna láska patřila jenom mě a já jim to stejnou intenzitou oplácela. Jenom s nimi jsem se smála a opravdu žila. Jenom s nimi jsem se si připadala úplná.

S nimi jsem se cítila v bezpečí. S nimi jsem věděla, že vše bude dobré, když zůstaneme pospolu. Každému slovu jsem jim věřila, já v nich měla tak obrovskou důvěru, že bych jim i věřila, že jsou bohové. S nimi jsem byla navždy v bezpečí.

Jednoho dne mě chtěli také ochránit před veškerým zlem. Toho dne jsem si uvědomila, že bůh neexistuje, protože něco přímo tak nechutného by nemohl nechat udělat.

Pamatuju si, že se domem rozezněl zvuk našeho zvonku a taťka s nechápavým výrazem šel otevřít, nevěděl totiž, kdo by v tuto hodinu nás chtěl navštívit. Nikdo z nás nic nevěděl, ale co pak přišlo, si budu pamatovat už na celý život.

Slyšela jsem křik naprosto neznámého muže a ten se pomalu, ale jistě blížil k nám. Když jsem uviděla svého tátu a muže, který měl v ruce pistoli, tak jsem hrůzou snad i přestala dýchat.

Taťka se ho snažil nějakým způsobem uklidnit a povídal pořád o tom, aby dal pryč zbraň, ale odezvou byla jenom sprostá slova neznámého.

Když muž rozkázal, aby moji rodiče šli na druhou stranu místnosti, a mezi tím několikrát vystřelil z pistole, aby nabral na výraznosti, tak jsem se v tu chvíli začala opravdu bát.

Má mamka brečela a pořád opakovala prosby typu, aby mi nic nedělal. Mé tváře už byly taky zcela mokré a já nemohla dělat nic jiného, než se koukat na své rodiče, kteří měli v očích jenom strach o mě.

Muž ke mně přistoupil a usmál se na mě. Říkal mi, že miluje na dětech, když pláčou a přímo obdivoval slané slzy na mých tvářích.

Chtěl se mě dotknout, ale to můj táta zareagoval a zařval na něho, ať se mě nedotýká a snažil se k neznámému dostat. Muž zareagoval a střelil mého tátu do ruky, načež jsem já a moje mamka naráz vykřikly. Pak mě pohltila jenom tma, protože mě neznámý uhodil.

-

Znovu jsem se probudila a modlila se, aby to byl jenom sen. Aby to byl pouhý zlý sen a já měla možnost jít ke svým rodičům do ložnice, kteří by mě ochránili před veškerým zlem.

Ale nejen že mi bolest hlavy po uhození dokazovala, že to zlé, co se stalo, nebyl sen, ale největším důkazem byli mí rodiče, kteří byli přede mnou svázaní na židli, a já seděla na gauči. Já byla připoutaná pouty za opěrku gauče.

Poté jsem si všimla, že vedle mě sedí ten zlý muž a sdělil mi, že je rád, že jsem vzhůru, i přestože jsem byla v bezvědomí jenom chvíli. Měl přímo radost, když znovu uviděl na mých tvářích stékat nové slzy. Jednu mi setřel a já měla neodolatelnou chuť se oddálit, ale strach z něho mi to nedovolil.