Čaj? (Dr. Strange-FF)

První (i poslední) část

Takže. Včera jsem po deváté večer přišla z kina, dala si sprchu, uvařila si čaj, zasedla k počítači a stvořila tuhle jednorázovku. Ani nevím jak mě to napadlo, ale přišlo mi to jako dobrý nápad, tak jsem ho uskutečnila. Musím říct, že ten film byl naprosto boží a slovy se nedá popsat jak moc se mi líbil, vážně ještě teď jsem z toho celá vyklepaná. Pokud jste na tom byli také a počkali jste si na potitulkovou scénu, pak brzy poznáte, že je jí tahle povídka trochu podobná. Takže uvařte si čaj, rozbalte sušenky a jde se na to... :D

UPOZORNĚNÍ!!: OBSAHUJE SPOILER!!

„Čaj?"

„Jistě, děkuji" odpověděla jsem s lehkým pousmáním a sledovala muže v rudé kápi s vysokým límcem naproti mně, jak ladnou a přesto roztřesenou rukou uchopuje lesklou porcelánovou konvičku a nalévá z ní čaj do hnědého a zašle vypadajícího šálku. Najít ho nebylo tak těžké, stačilo se poptat správných lidí a pak vyhledat New Yorskou svatyni, bylo to vlastně až podezřele snadné.

„Takže..." řekl a natáhl ke mně přes stůl ruku se šálkem. Pár sekund jsem jen bez hnutí seděla a s koutky úst zvednutými do nepatrného úsměvu pozorně sledovala jeho třesoucí se prsty. Zvedla jsem pohled k jeho očím a úsměv se mi ještě prohloubil při zjištění, že jsem mu tím na tváři vyčarovala zmatený a poměrně rozčilený výraz.

„Omlouvám se, jen jsem se..." řekla jsem a konečně přijala šálek „...zamyslela" dořekla jsem větu a po lehkém přivonění usrkla z bylinkového nápoje.

„Proč jste tady?" řekl s povzdechem a usadil se na židli naproti mně.

„Jen jsem vás chtěla poznat" prohodila jsem nenuceným tónem a znovu usrkla horkého nápoje. „Nového člena SMS, jak tomu já říkám" usmála jsem se a znovu s ním navázala oční kontakt.

„SMS?"

„Secret Mighty Superheroes (Tajní Mocní Superhrdinové)."

„Aha... dobře, takže... vy jste od nějaké tajné organizace?" zamračil se zkoumavě a přimhouřil oči.

„Těm se snažím od jisté doby vyhýbat" zamumlala jsem do toho starého kousku nádobí a dopřála si další trošek sladkých bylinek.

„Pak jste z nějaké sekty" naklonil se blíž.

„Bože, jen to ne" vyhrkla jsem a málem se utopila v doušku, který jsem právě polykala. Chvíle ticha, další zkoumavý pohled do mých očí a pak jemné cuknutí tělem, když jsem do svých dosud oříškově hnědých duhovek vlila fialové odstíny.

„Založila jste SMS."

„Nic jsem nezaložila. SMS neexistuje, je to jen můj shrnující název pro lidi, jako jsem já."

„Jako vy?" Pozvedl tázavě obočí a čekal na odpověď.

Na místo té jsem zdánlivě změnila téma, když jsem s klidem pronesla: „S dovolením bych si dala ještě čaj."

„Co jste tím..." ani nedořekl větu, v němém úžasu teď tiše sledoval porcelánovou konvičku, jak se ladně vznáší nad stolem, pomalu se přesouvá směrem ke mně a potom co mírně pozvedám šálek, do něho vylévá část svého obsahu.

„Vážně, moc dobrý čaj. Co je to za druh?" zeptala jsem se potom, co se porcelán vrátil na původní místo.

„Já... já nevím, neptal jsem se" řekl stále ještě hledíc na onen kus nádobí, jakoby čekal, že z něho vyskočí Leprikón .

„Neptal koho?" přiznávám, tohle bylo zákeřné, ale toužila jsem vidět jeho výraz při vzpomínce na svého mistra a učitele.

Zvážněl, ztuhl a zarmoutil se, hlavou se mu mihl obraz vlídně se usmívající ženy. Ženy, kterou jsem znala jen z jeho vzpomínek. The Anciet One. Ano, dostala jsem se mu do hlavy už v okamžiku, kdy mi otevřel dveře, ale bylo to nezbytné. Potřebovala jsem vědět, jak to udělal, jak zachránil svět a kdo mu dal nový život po tom, co ten starý ztratil. Nic víc jsem nehledala, nic víc jsem ani nepotřebovala, jeho soukromí zůstalo netknuté a tak to má být.

„Vidím, že i přes to, že ovládáte magii, telekineze vám není příliš povědomá" prolomila jsem ticho a odložila šálek na stůl mezi námi.

„Není to zrovna můj obor" odpověděl s povzdechem a opět se zahleděl na mě.

„Ano, já vím" pousmála jsem se a založila si ruce na prsou.

„Jak to víte?"

„Řekněme, že je to jedna z mých schopností. Vím o lidech vše, co o nich vědět chci. Bohužel se ale někdy dozvím i věci, které za žádnou cenu vědět nechci a nepotřebuji."

„Čtete myšlenky?" zamračil se tázavě.

„Nemusíte mít obavy, vaše soukromí, je mi cizí. Potřebovala jsem jen pár trochu jiných informací. Potřebovala jsem znát vaše přátele, vaše techniky a způsob jakým jste zachránil svět... Řekněte, nepřipadá vám to nespravedlivé? Zachránil jste životy všech lidí na světě a oni o tom ani neví, ani neví, že existujete, ale bylo to geniální...uvěznit Dormammu v nekonečné časové smyčce a pak vrátit čas... fascinující" tiše jsem se zasmála, vážně fascinující.

„Připadá vám to vtipné?"

„To ani v nejmenším... ohromil jste mě. A to se nepodaří jen tak někomu" zakroutila jsem hlavou s úsměvem.

„A to mne činí výjimečným?" otázal se a založil si paže na hrudi.

„Ne doktore... protože vy už jste výjimečný" rozšířil se mi úsměv. Zvedla jsem se ze židle a oblékla si kabát, který mi dosud ležel na klíně. „Čarovný den" popřála jsem mu a mírně se uklonila, otočila jsem se k němu zády a chtěla odejít, ale...

„Chci vidět víc" zaslechla jsem těsně před tím, než jsem vzala za kliku u dveří. „Vím, že svedete mnohem víc než jen nějaké triky s naléváním čaje a telepatii, ukažte mi to."

Otočila jsem se zpět k němu, ani jsem ho neslyšela, že by vstal a obešel stůl, ale najednou byl pár kroků přede mnou. „Dobrá, ale než začnu, měl byste něco vědět."

„Ano?"

„Také jsem měla učitele, někoho kdo mě s tímhle vším seznámil a čirou náhodou je to někdo, koho byste pravděpodobně rád poznal" ušklíbla jsem se.

„Skutečně? A kdo?" zeptal se s kamennou tváří, nevypadal, že by ho to zajímalo, až do chvíle, kdy jsem vyřkla ono proradné jméno.

„Loki..." řekla jsem se značnou dávkou odporu v hlase a v tu chvíli se na jeho tváři objevil šibalský úsměv. „Na rozdíl od něho se já, ale nepokouším zničit tenhle svět. Spíš mu něco dlužím a proto bych s vámi chtěla spolupracovat."

„Tak to je pravý důvod vaší návštěvy?"

„Vlastně ano" pokrčila jsem rameny.

„Jsem Stephen a vy?" vypadlo z něj najednou.

„Je mi velkým potěšením Stephene, jsem Annie" odpověděla jsem a stiskla jeho ruku.

„Tak se ukaž Annie" vybídl mě nepřestávaje se usmívat. Svlékla jsem si kabát a hodila ho na židli, když jsem začala rozepínat košili, znepokojeně svraštil obočí.

„Mám ji ráda" řekla jsem na svou obranu a hodila ji ke kabátu. Tahle situace byla poněkud trapná, když jsem tu tak stála jen v podprsence, ale bylo to nezbytné. „Připraven?" Odpovědí mi bylo jen kývnutí. „Dobře, takže teď poznáš mou skutečnou moc" zasmála jsem se a na to mi ze zad vyrašila ebenová křídla, uši se zešpičatěly, duhovky úplně změnily barvu a obklopilo mne fialové světlo. „Je čas být zase sama sebou..."

Ok, jak jste si mohli všimnout tak to nebylo moc dlouhé, ale to byl také můj záměr. Doufám že se vám líbilo a pro ty co nejsou líní a tohle čtou, mám jedno malé tajemství. Plánuji napsat něco jako pokračování Léta s Bohem, kde by se Dr. Strange také mohl vyskytnout, ale to je ještě daleko, vzhledem k tomu jaký problém mi dělá dopsat Strange lives... Každopádně, tohle můžete brát jako takovou potitulkovou scénu číslo dvě, která je zároveň upoutávkou na to pokračování. Díky všem co to přečetli a všem co napíší nějaký komentář nebo to jinak ohodnotí a všem vám přeji... Čarovný den! :)