Píseň Severu

1. Kapitola: Anya

Anya pocházela ze Severostředu, jenže musela uprchnout se svou rodinou, která se odmítla podat Ainurovi III., krutému Bratrovrahovi. Tam, odkud přišli, jim hrozilo nebezpečí, že přijdou o své životy podobně jako mnozí jiní. Jaká smůla, že zrovna město Angol bylo toho dne pohlcováno Bílými démony. Bylo odsouzeno k záhubě! Anya prchala se svou rodinou pryč, ale Velcí Bílí ji lepili. Byla pro ně pouhým pápěřím... Anya věděla, že její rodina je v bezpečí, že se jim podařilo utéct, a to ji hrálo u srdce. Velcí Bílí ji obklopili kolem dokola tak, že nebyla možná šance úniku, a zvolna se blížili. Anya sice měla s Bílých démonů strach, ale zároveň ji fascinovali. Stála tam, tato vysoká štíhlá dívka, odhodlaná čelit jim s odvahou a hrdostí… a zatímco sněhové vločky dopadaly na zem, zlehka a neslyšně, a do prázdných zdí šlehal mrazivý vichr, Anya dál stála v závějích., trpělivě očekávala svůj konec. Byla lapena v pasti! Přes prudký vichr nesoucí sněhové krupky, co každou chvíli oslepovali její šedomodré kolem středu lehce nazelenalé oči, zaznamenávala jen nejasné obrysy velkých bílých medvědů s kožichy načechranými, třpytícími se jako čerstvě napadaný sníh, rozpíjející se ve vánici jako obří bílé kaňky, a to je činilo ještě obrovitější. Anya mezi nimi vypadala jako drobounká barevná tečka uprostřed rozbouřeného bělostného moře. V její tváři byl znát strach. Jemné rysy měla stažené napětím tak, že její vysoké čelo vystupovalo ještě víc, až vypadala tak zvláštně nepřirozeně až étericky. Světlé vlasy do stříbrné blond se ji cuchaly a zamrzávaly ve spoustu ledových pramínků. Vichr si s ní pohrával jako s loutkou, shazoval ji na kolena a následně si ji zase přitahoval. Pohazoval s ní, až měla kolena celá rozedřená. Musela lapat po dechu, jak ji sníh dusil, a mráz ji nepříjemně pronikal až do morku kostí. Kolem zářili jasně ledově modré oči těch nejmocnějších z lovců.!
Anya věděla, že mrazu brzy podlehne. Že usne a umrzne v ledovou sochu, kterou severák rozemele na bělavý prach, jež rozfouká po celém Severu. Děsilo ji to, ale zároveň v tom cítila cosi očisťujícího. Mágové říkají, že oheň očisťuje, tak proč ne ten ledový. Odevzdání osudu však vystřídalo zděšení, že zemře, aniž by cokoliv důležitého vykonala. Že zemře a nenaplní nějaký svůj tajný úděl. Ta myšlenka ji překvapila a zarazila. Rozhodla se, že to nedopustí! Nezemře jen tak! Bílá medvědice není její bohyní a nemůže ji přeci potrestat jen proto, že chce.! Vzedmula se v ní vlna hněvu a prudkého odmítání nespravedlivého trestu! Znovu se namáhavě postavila a zpříma pohlédla do hrozivě chladných očí Bílých démonů. ,,Já jsem královna!,'' vykřikla s náhlého podnětu, ,, Já jsem královna svého osudu!'' Byla si jistá, že spravedlnost je na její straně. V duchu volala k Velké Bohyni-Matce a Otci Světla, uctívaných ve většině zemích Říše, a dokonce i k Bílé medvědici.! Bránila se svému osudu se zuřivou odhodlaností.! A bohyně Severu ji vyslyšela…
Anya zaslechla burácivé hlasy zlehka přecházející v medvědí bručení, jak Bílí démoni promlouvali. Přestože mluvili jakýmsi prastarým jazykem Severu, rozuměla jim. Chtěli to, a tak jim rozuměla. Náhle ji vše připadalo jako iluze či sen, byla jen její duše mezi bručivými hlady, a pak přišel sen….!
V jeden moment stála u jezera a hleděla na svůj odraz ve vodě. Srdce ji sevřel děs! Namísto sebe viděla na hladině odraz obrovského medvěda! Medvědice s korunou na hlavě zalité září měsíce, nebo to snad byla polární záře.?  S hrůzou usoudila, že to musí stát za ní! Prudce se otočila a medvěd za ní skutečně stál… Pozoroval ji záhadnýma medvědíma očima, jakoby ji viděl až na dno duše. Anya se dala na zmatený útěk. Skočila do vody! Byla hluboká a mocná, pokoušela se Anyu stáhnout do svých útrob, ale Anya byla silnější. Prorazila vodní masy a plavala a plavala. Byla na útěku! A z jezera se stal potok. Anya však nezastavovala! Připadala si jako štvaná zvěř a domnívala se, že její nadějí je pouze útěk. Jenže znenadání si začala uvědomovat, že to tak není! Zjišťovala, že ji nikdo nepronásleduje, že je tu jen ona sama… A teprve poté pochopila! To zjištění ji vyrazilo dech! Ten medvěd s korunou byla ona sama! Celou tu dobu prchala před sebou samou namísto toho, aby se sebou bojovala. Sen se však zvlnil a zvolna ji opustil. A stejně tak se přikradl druhý. Vtáhl ji do svého děje dřív, než si to vůbec uvědomila… Stanula uprostřed rozlehlé hodovní síně. Kolem se lidé navzájem vesele bavili, tančili, zpívali a hodovali. Jedině Anya jejich radost nevnímala, jedině ona cítila ukryté zlo. ,,Kde jsou?'' Ptala se sama sebe a jakoby tím pomyšlením je přivolala. Sedm černých postav zahalených tak, že jim nebylo vidět do tváře… Zjevili se z ničeho, zatímco hodující lidé zmizeli do koutů, a tak jim Anya čelila sama. Byli lepkaví temnotou Arů-Nar, plazící se jako děsivé stíny. Anya cítila jejich nezměrnou moc a nenávist ke světlu i zlo v jejich prohnilých srdcích. Sedm, z jedovatou schválností si vybrali toto magické číslo, které jen znásobovalo jejich moc. Chystali se ji zničit! Zabít a pohltit temnotou, jež dusí a stahuje nevinné duše k věčnému bloudění ve stínech nicoty a v bezedné propasti nekonečna… Anya však vnímala nejen je, ale i zlou vůli v pozadí, která jim propůjčovala rychlost a potřebnou ničivou sílu. Tváří v tvář této prastaré temné moci si Anya uvědomovala svou vlastní maličkost, bezbrannost a slabost… Toužila utéct! Ukrýt se někde, kde ji nebudou moct najít. Její nepřátelé vycítili bázeň v jejím srdci a s děsivými výrazy uspokojení se pomalu, ale jistě, blížili. Zničehonic, jakoby ji kdosi v mysli pošeptal, a ona už věděla, co má dělat! Zvolna vypustila svůj hněv, řízený avšak strašlivý, zuřivý a ničivý, a nechala jej proudit svým tělem. Jako omámená pohlédla na své ruce. Její dlouhé prsty se zakřivily a obalily hustými bílými chlupy. Namísto nehtů měla ostré drápy jako zahnuté dýky.! A ona pocítila moc!  Moc a sílu, které drtily všechno ostatní. Bylo to vábení, nádherný pocit, ale přesto se jím Anya nenechala ovlivnit. Nepodlehla tomu a znovu obrátila pozornost ke svým sedmi nepřátelům. Teď už je vnímala jinak! Jen jako odporné skořápky duše naplněné prázdnotou a stínem. Pohrdala jimi… a odsoudila je ke zkáze. Pozvedla své mocné tlapy a rozmetala ony skořápky tak, že nezbylo nic, co by je připomínalo. Zapomnění.! To byl osud, který jim určila. Tvrdý, ale spravedlivý. Sen se opět změnil.!        Anya kolem sebe spatřila spoustu ohňů zářících jasným plamenem. Muži, jež si u nich ohřívali zmrzlé dlaně či pojídali na rychlou opečené pokrmy, se vzrušeně bavili o svých domovech, o tom, co se dělo, a o ženách. Každý z nich si přidržoval zbroj, zatím sundanou a položenou vedle sebe. Kousek dál Anya zahlédla nevelké stany ze sešitých kůží, některé byly mnohem honosnější s drahých látek barevně vyšívaných. Bylo jich tolik! Stovky, tisíce i daleko více. Trvalo by několik dní všechny je spočítat. V jejich středu stály ty největší a nejkrásnější stany. Ten úplně největší z nich, přímo uprostřed, byl obzvláště honosný a měl na špici tu nejnádhernější vlajku, jakou kdy Anya viděla. ,,Anyo,'' hlas, který ji oslovil, byl příjemně melodický na poslech, ale zároveň tvrdý s jakýmsi svým nadřazeným tónem. ,,Jsem rád, že už jsi dorazila.'' Dotyčný stál za ní a objímal ji zezadu kolem pasu a líbal na líce, zrovna jako by si byli bůhví jak důvěrně známí. Anya ho neznala! Vůbec netušila, kdo by to mohl být. Prudce se otočila! Jenže tím jedině jakoby uspíšila konec této vize…! Zřejmě neměla spatřit tvář toho neznámého. Vše se rozplynulo a zůstaly jen otázky… Tentokrát už další vize, sny nebo snad přeludy, trvaly vždy tak krátce, že Anya sotva kdy vůbec pochopila, co asi znamenají. Byl to pouhý mžik, pár vteřin. Moment, kdy například zahlédla dítě s dlouhými bílými vlasy a proužkem stříbrně se lesknoucích bílých dračích šupin táhnoucí se přes jeho záda podél páteře až k bokám… Nebo když spatřila, jak se v temném hrobě hýbe prastaré zlo, tak mocné až ji to sevřelo hrdlo i žaludek. Nebyl tu nikdo, kdo by jej porazil…. V další vteřině už prokletý hrob zmizel a ona se málem ztrácela v smaragdových očích hlubokých jako nejhlubší prales či oceán…
Anye se z toho točila hlava a chtělo se jí zvracet. Bolelo to! Bolelo to stále víc! Už ani nevnímala. Nacházela se zčásti v mdlobách, zčásti při zmateném vědomí.! Konečně vše ustalo a rozhostilo se naprosté ticho. Zesláblá Anya ležela v závějích a celým svým já vnímala Bílou medvědici, Bohyni ledového Severu. Z její přítomnosti Anye naskakovala husí kůže a nebyla schopná se pohnout. Slyšela v hlavě její hrdelní takřka zvířecí hlas… mluvila ve verších.:
,,Anya zvolená mnou byla,                                                                   ledovou mocí jsem ji obdařila.   
Tvůj hněv ničivý jest,
mocná bude tvá pěst.
Jsi Královnou, jsi mocí,
jako stín projdeš temnotou nocí!.
Jsi mou dcerou, mou zbraní,
smrt i život vzejdou s tvých dlaní.
Teď spi ty krásko ledová,
jen vyvolený okusí tvá ústa medová.
Jsi krásná, však chladná jak Severu květ,
písně o tvých činech budou pět.
Spi, ať tě píseň Severu kolíbá,
Spi, dokud ještě můžeš spát.,
dnes ještě nemusíš se bát.!
Tvůj příběh teprve započal,
až pozděj okusíš pravý žal.
Vím, že mě nezklameš!
Spi a věř v Bohyni Severu.!’’
A Anya spala v náručí Velké medvědice. Spala a žádný noční běs se ji nemohl dotknout svými pařáty zla. Tato noc dýchala mocí Bílých démonů, kteří Anyu střežili, neboť její příběh teprve začínal. Příběh o dívce, příběh o Královně, řídící se jen sebou samou, spravedlností a Severskou bohyní. Kdo jiný než ona by dokázal zpřetrhat špatná pravidla a smést rostoucí temnotu. Kdo jiný než válečnice v těle medvěda. Kdo jiný než nová Královna.!!