The Spaceship

Konec všeho

Jako pokaždé  jsem se probudila do pronikavého Barcelonského rána. Studený vzduch z pootevřeného okna mně vlál do vlasů. Vstala jsem ze své staré vrzající postele, po mém dědečkovi a koukla jsem se do oken.  Naproti stála velmi stará lípa,vyšší než byl náš dům. Byla zbarvená do zelena,oranžova a žluta. Už začal podzim...Mé nejoblíbenější období.,,Sofie!!!"Zařvala moje máma z koupelny. Do nosu mi najednou cvrnkla vůně z jejího oblíbeného parfému.
Přiběhla ke mně a políbila mně na tvář.,,Musím běžet,pááá"Na mámě jsem obdivovala to,že vždycky měla hrozně moc práce,ale nikdy na nic nezapomínala.Když už máma odešla,šla jsem do koupelny a nalíčila jsem se.Nikdy jsem se sebou nebyla moc spokojená...(Mám kaštanově hnědé kratší rovné vlasy,modré oči a postavu vysokou a poměrně štíhlou. )Začala jsem si jako vždy malovat nejdřív řasy.To je pro mě vždy samozřejmost a bez toho bych ven nikdy nevyšla.Potom jsem nanesla kousek korektoru a koukla jsem na hodinky.Bylo 7:35.Rychle jsem seběhla dolů z našich těžce vrzajících schodů,čapla jsem tašku a šla do školy.Moje cesta trvala asi 10 minut.Šla jsem kolem rodiny Swallenů,kde bydlela má nejlepší kamarádka.,,Leno?!"Najednou se rozevřely dveře a vyběhla Lena s těžkou nervozitou.,,Dnes mám ty přijímačky..."Lena chtěla dělat kurzy na zpěv na naší škole.Ani nevěděla,kolik dob má nota půlová...A zpívala strašně falešně a já,jakožto málo upřímný člověk,jsem měla strach jí to říct a pokazit jí tu radost. Byla až moc sebevědomá,ale zároveň to pro mě byl ten nejdůležitější člověk na světě,hned po mámě. Kéž by i táta...Táta umřel,když mi bylo deset při letu do Anglie. Byla to jedna z nejtragičtějších leteckých katatrof v historii lidstva.Nezvládl silný vítr a letadlo začalo mít silnou turbulenci.Potom byla tak silná,že letadlo začalo padat...Byl to pilot a do letadel byl blázen.Doma jsme měli hrozně moc modelů letadel.Když táta umřel,pro mámu to bylo psychicky náročné,a tak všechno co po něm v domě zůstalo, vyházela,aby jí ho nic nepřipomínalo...Nezůstalo po něm nic.Abych se vrátila k Leně,chodili jsme do školy Enforex. Je to jazyková "High school".Chodili jsme do druhého ročníku. Cestou do školy jsme si vždycky povídali o našich oblíbených kapelách.,,Já miluju Pink Floyd!!!"Zařvala Lena a vyndala svůj růžový mini reproduktor z kapsy.Pustila hudbu tak nahlas,že kočka,která seděla na střeše od auta seskočila dolů a odběhla do křoví. Hudbu jsme obě moc milovali,a bylo to naše nejčastěji rozebírané téma. Ve škole bylo hodně málo lidí. Tak málo,že se spojily všechny třídy a měli jsme volné hodiny. S Lenou jsme se procházeli po chodbě a jak jinak,než že jsme si povídali o hudbě. Cestou domu mě popadal silný pocit,že se neco děje.Nevěděla jsem proč,ani co mě k tomu vedlo.Venku nikdo nebyl.Stromy byli,jako kdyby z nich vyšla všelijaká energie.Ikdyž to člověk vidět nemůže,já jsem to cítila.Bylo mi těžko a cítila jsem se osamělá,i když to tak nebylo.Když jsem otevírala dveře od domu,cítila jsem strach a nervozitu.Jakmile jsem otevřela dveře,vyběhla ze schodů,které jsou hned naproti dveřím máma. ,,Holčičko,musíš odejít!!!"Řekla vyklepaným a vydešeným hlasem.,,Není času nazbyt!"Čapla mě za ruku a běžela se mnou do mého pokoje.Na posteli bylo poházené všechno mé oblečení.Byla jsem zmatená a nervózní,jako nikdy před tím.Máma běžela k mé skříni,vyndala kufr a naházela do něj všechno to oblečení.V té rychlosti jsem se stihla jen koukat a divit se co se to děje.,,Mami proč to děláš?"Zeptala jsem se vyděšeně.Jen se na mne koukla,znovu mě čapla za ruku a běžela rychle dolů. Otevřela dveře,kde stál taxi.Hodila tam kufr a já jsem to už nevydržela.,,Mami,okamžitě mi vysvětli co se to tu děje!"Chytla mne dlaněma za tvář a políbila mi čelo.,,Hrozně moc tě mám ráda a navždy tu s tebou budu!"Prohlásila a slzy jí stékaly jako vodopád.,,Nemohu ti říct nic,protože už není čas,vše se dozvíš neboj holčičko,ty to dokážeš!"Obejmula mě a strčila do auta taxiku.Bylo mi hrozně!Neměla jsem čas se jakkoliv bránit.Chtěla jsem odemknout dveře auta,ale byly zamčené.Vyděla jsem z okna mámu, jak se jí valí slzy do tváře.To samé se v tu chvilku stalo i mě.Takhle mi nikdy nebylo.Z těch slz se mi začali zavírat oči...Když jsem je otevřela byla jsem úplně někde jinde.Nejspíš jsem usla a to na dost dlouho.Za volantem seděl muž s šedým vousem s hodně vážným výrazem.Zeptala jsem  se,,Co se tu děje,už mě sakra nebaví tyhle umlčený výrazy!"Prohodil na mě oči,přez zpětné zrcádko a mlčel.Přejeli jsme jakýsi most a já neměla šanci se dozvědět,kde jsme.Zároveň jsem si vzpomněla na mámu.Bylo mi zase do breku,ale zachovala jsem klid.Když jsme přejeli most,sjeli jsme z prudkého kopce na obrovskou planinu.Stálo tam něco neuvěřitelného!!!Vypadalo to jako obrovská vesmírná loď.Byla celá bílá a před ní stálo miliony lidí.Vypadalo to,že startuje raketa do vesmíru.Nestačila jsem se divit,proč tam jsem.Taxikář začal brzdit a mě bylo jasné,že jedeme sem.Když zastavil,odemknul dveře a řekl nepříjemným hlasem ať si vystoupí.,,Pane nemám pro vás žádné peníze za jízdu"Prohlásila jsem.,,To nechte..."Vystoupil z auta a vyndal moje zavazadla.Hodil mi je před oči a odjel.Můj život se najednou změnil.Něco takového jsem snad nikdy nezažila.Tolik špatných pocitů a úzkosti.Zachovala jsem se jako každý jiný člověk a šla jsem k davu lidí s nedočkavými výrazy .Teptala jsem se nějaké paní,kde to jsem a co se tu děje.Její obličej kouknutím na mě se náhle změnil.Už to nebyl nedočkavý výraz ,ale výraz,který se konečně dočkal.,,To je ona!!!Zařvala ta paní.Začalo se ke mě zbíhat hrozně lidí.,,Je to vážně ona?"Netušil jsem,že by mohla být takhle vystrašená"Všechny ty řeči se mi začaly honit kolem hlavy a bylo jich víc a víc.Citila jsem se na dně té nejhlubší řeky.Chtěla jsemse probudit.A věřila jsem že se to stane,ale nešlo to.Vše bylo až moc reálné.Najednou se mi zatočila hlava a všechny ty oči co se na mě koukaly,se proměnily v černotu a já jsem spadla.Nepamatuju si nic.Jen,jak jsem se probudila a viděla jsem bílý strop...