O spícím štěstí

1. Wilhem

Vzduchem se linula hudba. Teskná, plačtivá melodie vycházela z jeho píšťaly. Pro většinu kolemjdoucích to bylo to nejlepší co slyšeli. Někteří se zastavili, aby si poslechli celou píseň. Nikdo netušil, že muzikant s hbitými prsty a tajemnýma očima je ve skutečnosti někdo úplně jiný. V záhybech pláště totiž byla schovaná ještě jedna flétna, docela jiná než ta na kterou právě hrál. Wilhem ji dostal od svého otce, který ji dostal od svého otce. A byl to právě otec, kdo ho naučil na ni správně hrát. Ono to nebylo jen tak, hrát na krysařskou flétnu. Hrál na ní od mala a trvalo mu čtyři roky než mu zvířata začala naslouchat a další dva než se mu podařilo podmanit si lidskou vůli. Nyní už by mu mohl odolávat pouze člověk s tou nejsilnější myslí. Krysaře dřív vítalo každé město. Vždy bylo potřeba vyhnat myši z městské sýpky nebo se zbavit nebezpečněho toulavého psa. O ovlivňování lidských myslí veřejnost nevěděla.

Píseň skončila. Její konec byl náhlý jako uvědomění, že jste někdo jiný. I Wilhem si tohle před třemi lety uvědomil, když mu otec řekl, že už ho nemůže nic naučit a že musí jít svou vlastní cestou. A když mu řekl, že musí rychle zmizet, tak se zbalil a odešel. Bylo to naposled co se s otcem viděl. Pak už jen slyšel zprávy, že krysař byl dopaden. A tak skončila píseň jeho otce. A její šťastný konec taky.

Obecně Štěstí bylo něco čemu se nedá věřit. Potom co zmizelo vládla nad osudy lidí jen Náhoda a Neštěstí. Hlavně Neštěstí. Tradiční svododná povolání jsou pronásledována a nikdo si jich už neváží. Muzikanti jsou prověřování zda nejsou krysaři, všichni válečníci a žoldáci jsou podezřelí z toho, že patří ke starým rytířským řádům a tím výčet nepravostí zdaleka nekončí. Kdo vy si byl před 150 lety myslel, že nejsvobodnější a nejuznávanější lidé budou pronásledováni jako psi?

Od těch dob se ale časy změnily a tak se musí i krysař jako Wil schovávat a nikde nesmí hrát moc dlouho. Proto se teď balí a vydává se křivolakými uličkami zpět k levnému hostinci, kde přestává. Cesta netrvá dlouho a po půl hodině se za zatáčkou vynoří budova, která sice sotva stojí, ale pořád funguje jako hostinec. Když Wilhem vešel dovnitř tak po něm pár lidí louplo okem, ale pak ho pustili z hlavy. Vydal se do druhého poschodí, kde měl pokoj a tam se zavřel a posadil se na postel. Pak vyndal peníze a ukryl je na místa. Neměl je na jednom místě aby když by ho někdo přepadl a prohledal, tak aby něco našel a byl s tím spokojený a zbytek nechal na pokoji. Když byly mince ukryty, pustil se do údržby svých fléten.

Po půl hodině byly flétny jako nové a uklizené v pouzdrech. Rozhlédl se po pokoji. Šikmé zdi a malé okénko. Pak se ozvalo zaklepání na dveře.
,,Dále," vyzval klepející osobu, aby vstoupila. Ve dveřích se objevila děvečka z kuchyně.
,,Omlouvám se, pane" začala. Říkala mu pane, i když byla určitě o dva roky starší než on. A pokračovala: ,,Dole se po vás shání strážní. Prý vás musí odvést." A bylo to tady. Zas ho našli a byl čas se posunout o místo dál. Zvažoval svoje možnosti útěku. Okno v jeho pokoji bylo moc malé. Neuměl moc dobře bojovat a jako zbraň měl pouze dlouhou dýku. Ale nebyla jiná možnost.

Vybíhá ze dveří, přitom sráží děvečku k zemi. Na zádech vak, v ruce dýku. Když vbíhal do lokálu, strážní byli zaskočeni a tak se dostal skoro do půli místnosti než se začali aktivně bránit. Bylo jich sedm, což je dost, vezmete-li v úvahu, že přišli zatknout jediného muže. Wil ani neútočil spíš se jen bránil a posouval se ke dveřím. Když byl u nich, vzal za kliku a odnášejíc si několik řezných ran, utíkal směrem ven z města.

Náhoda mu však nemínila dát vítězství zadarmo.

Schován v temném stínu uličky se vydýcháchával a kontroloval, zda neutržil nějaké vážnější zranění, když spatřil čtyři vojáky, jak míří jeho směrem. Vytáhnul první předmět, co měl po ruce. Flétna. Ta jeho. Krysařská. Jeho prsty automaticky začaly hrát. Pomalá, mysl uspávající melodie omámila mysl strážců. A najednou, byli podání jeho vůli. Zastavili se a nehýbali se. Podle přílazů, jenž jim byly předány prostřednictvím flétny, odešli hlouběji do stínů uličky a tam zůstali stát jako oživlé sochy. Bez pohybu hleděli do prázdna. Wil se otočil a odešel.

Jeho odchod městskou branou zůstal nezpozorován a on se vydal lesem na západ. Držel se blízko cesty, ale ne tak aby ho někdo viděl. Šel na západ. Dlouho tam nebyl, tak nehrozilo, že ho někdo zpozoruje a pozná.

Asi hodinu před západem slunce, když už ušel pěkných pár mil, zaslechl hlasy z cesty. Nepozorovaně se přiblížil a vyslechl cizí rozhovor.
Ahoj lidičky!
Vítám vás u svého příběhu. Omlouvám se za kratší kapitolu, ale až se děj rozproudí, budou kapitoly delší. Doufám, že budete tolerantní k mým chybám a že si čtení užijete. Dál bych vás chtěla do budoucnosti poprosit, pokud by kohokoliv napadl nějaký cover, tak bych ho uvítala, ale je to velice předběžné.
Áďa