MIMO ČAS I.

Kapitola druhá - SEN

Na malou chvíli jsem zastavila svět, abych mohla pozorovat šťastný okamžik jedné rodiny. Má touha být normální se znovu objevila a já nemohla zabránit slzám, které se začaly hrnout z očí.

Lidé často říkávají, že čas je nepřítelem člověka a že čas nelze zastavit. Jednou si pro každého přijde smrt, jednou se každému zastaví jeho hodiny. Již nebude nadále slyšet jejich tikot, bude slyšet jen pouhé ticho, které bude sužovat všechny kolem. 

Zahleděla jsem se na sedmiletou dívenku. Její čas právě vypršel. Vzala jsem dívčiny hodinky, které jí vyseli kolem krku a zastavila tak ručičku, která obíhala dokola. V tu chvíli přestalo dívce být srdce a přišla Smrt. Duše oné dívky vystoupila z těla. Zahleděla se na mne a poté řekla ,,Ty jsi smrt?" přistoupila jsem k ní blíže ,,Já jsem Čas." zašeptala jsem jí potichounku do ucha a vtiskla jí hodinky, které jsem musela zastavit. 

Ony smutné chvíle bývají pro mne těžké a tak se jen schoulím do klubíčka a sleduji šťastné tváře lidí až do té doby než přijde sen. 

Díky snu dokáži opustit lidský svět a alespoň na malou chvilku se přenést do jiné dimenze, do mé domovské dimenze. Alespoň za tu chvíli uvidím otce jak spřádá své nitě osudu. Pohlédnu na Smrt jak pije svůj šálek čaje. Posadím se vedle smrti a tichým hláskem promluvím ,,Proč existujeme, když způsobujeme lidem pouhé utrpení?" Smrt se tázavě podívá a praví ,,Nuže, někdy i smrt dokáže spojit rodinu a udělat jí tak silnější."