MIMO ČAS I.

Kapitola třetí - ZÁVAN STRACHU

Někdy lidé pociťují strach z neznámého. Já strach pociťuji každý den z toho co už znám. Někdy se vrhám do neznáma, přesvědčena, že mě tam čeká známá věc SMRT. Že konečně dojdu i já svého pokoje a nahradí mne tak nový učenec. Přebývám zde již od začátku světa je načase najít někoho, kdo by mne nahradil. Musím najít svého učedníka. Možná otec nebude souhlasit, ale jeho "NE" mne nezastaví. Potřebuji někoho vhodného, kdo má svou mysl otevřenou, někoho kdo nehledí na svět klíčovou dírkou. Musím pohlédnout na svět s perspektivy, kterým ho vnímají lidé. Tudíž budu muset býti na malou chvíli člověkem. 

Procházela jsem ulicemi a hleděla na lidi, kteří by mohli býti zajímavý. Když v tom můj pohled spočinul na chlapci, který pracoval v kavárně za pultem. Jeho hodinky, které mu vyseli kolem krku jsem nikde neviděla. Všichni lidé mají kolem krku zlaté kapesní hodinky, jen on je měl zdobené bílím zlatem s modrým diamantem uprostřed. Kdo je ten chlapec? Má snad býti on mým učněm? 

Otázek jsem měla spousty, rozhodla jsem se tedy si s chlapcem promluvit. Otevřela jsem dveře do kavárny. Lidé se na mě dívali s údivem. 

,,Kdo je ta dívka, vypadá tak ztraceně." Uslyšela jsem kohosi v řadě čekajících lidí na kávu. Opatrně jsem došla k chlapci. 

,,Dobrý den, co si dáte?" otázal se mne. Pomalu jsem se začala naklánět k jeho uchu a tichým hláskem mu pošeptala tato slova ,,Já jsem Čas, neboť mým otcem je Osud a ty se staneš mým učněm"