this house no longer feels like home [larry]

1.

Zlomím se, pokud ty také

Ale použiji své kusy,

Abych tě znovu napravil

-Tyler Knott Gregson

„Tati, řekneš nám, jak ses ty a Tatínek seznámili, než půjdeme spát?" Optala se Sophie, smutně jí vyčníval spodní ret.

„Zase?" Louis se zasmál, posadil si šestiletou dcerku na svůj klín. Lucas, jeho osmiletý syn, si sedl vedle nich na pohovku, zatímco roční dcerka Gabriella již spala nahoře.

„Je to pěkný příběh!" Trval na svém názoru Lucas, zatímco se přitulil k Louisově paži.

„Dobrá, dobrá, ale jenom proto, že se mi ten příběh taky líbí," usmál se Louis, „Tatínek a já jsme se potkali na Univerzitě. Byl společně se mnou ve třídě na angličtinu, a první den si sedl vedle mě. Pořád se na mě šklebil, vyprávěl hloupé vtípky, jenom aby mne rozesmál. Pak mě pozval na večeři, ale servírovali tam pouze snídaně, tak jsme si objednali palačinky. Tatínek byl vždy takový, takový odlišný. Samy víte, jak divný dokáže být," děti se nad tím pouze zasmály, věděly přesně, jaký Harry je. „Ale ty palačinky byly jedny z nejlepších palačinek, které jsem kdy měl. Potom mě doprovodil k mému pokoji a dal mi pusu na dobrou noc. No, a tak to bylo, zamilovali jsme se, pak jsme se vzali, a teď máme vás, milovaná dítka."

Louis je oba políbil na čelo, načež se oba pouze usmáli.

„Ty a Tatínek se moc milujete," zahihňala se Sophia, načež se Louis jenom široce usmál.

„Ano, vždycky to tak bude. Pojďte, broučci, čas na kutě."

Pravdou bylo, že takhle takhle to úplně nebylo. Bylo to v baru, byl tam alkohol a také opilé polibky, ale to s palačinkami byla pravda, stejně tak jako následné zamilování, což byla víc než jenom pravda. Děti zatím nepotřebovaly vědět veškeré detaily.

Louis se díval ven z okna, s koleny při hrudi a s dekou hozenou přes ramena. Začalo lehce sněžit, ale Harry se ještě nevrátil. Povzdychl si, dívaje se na hodiny: 12:07 v noci. Harryho směna měla skončit v 11.

Věděl, že to bude těžké, když mu Harry tenkrát na univerzitě řekl, že má v plánu se stát doktorem. Louisovi to nevadilo, protože zachraňuje lidem životy a vydělává dobré peníze a dělá to, co miluje. Ale někdy je až moc sám.

„Tati, proč není Tatínek ještě doma?" Zeptal se tiše Lucas, zatímco ho Louis ukládal do postele. Pouze se něžně usměje, odstrčil mu vlasy z čela.

„No, Tatínek je takový Superman," řekl mu Louis.

„Cože?!" Vyhrkl Lucas se širokýma a rozzářenýma očima.

„Ano. Tatínek chodí a zachraňuje lidem životy každý den, to proto nemůže být tak moc doma. Ale vždycky se vrací zpátky k nám, a navždy bude naším hrdinou."

Lucasovi v tu dobu byly pouhé čtyři roky, ale Louis toto vysvětlení používal pro všechny své děti, dokonce i doteď, kdy Lucasovi bylo 15. Harry byl vždy Superman, Louis věděl, že už brzy bude doma; musel.

„Zlato?" Broukl lehce do obýváku, zavíraje dveře za sebou. Louis rychle vzhlédl a s úlevou vydechl.

„Ahoj," tiše odpověděl, „přišel jsi pozdě."