Krásná bolest |onepart| ✔

➰

Tik tak. Tik tak. Tik tak.

Zdálo se jí, že čas ubíhal až nekonečně pomalu. Slzy, které vyplakala, už dávno zaschly a studily jí na tvářích. Tma a chlad pronikaly do jejího těla a nemilosrdně umrtvovaly všechna nervová zakončení. Ten proces byl pomalý, nepříjemný, intenzivní a citelný, ona však nadále statečně odolávala tomu mrazení, proudící jí od ledových nohou až ke třesoucí se tváři a zimou popraskaným rtům.

Bezděčně bloudila očima po temných zákoutích, v nichž se mohla schovávat různorodá individiua, ze kterých měla téměř panickou hrůzu; doufala, že vlak přijede co nejdříve a odveze ji pryč od něj. Od té zrůdy, která se všem ostatním nemohla rovnat a z níž měla největší strach. Zase utíkala od člověka, který dělal vše pro to, aby ji měl omotanou kolem prstu. A ona, přestože to věděla, se jeho vlivu a respektu, který si u ní tak nelidsky vybojoval, zbavit nedokázala.

Až nyní. Teprve od této chvíle si dovolila znova dýchat.

Seděla na té studené a mokré lavičce, snažila se nevnímat mráz, bičující její třesoucí se ústa, a přemýšlela. Proč zkrátka nemůže být šťastná? Proč nemůže mít normální vztah plný lásky a věrnosti? Vždyť je to naprosto obyčejné, primitivní přání plnící se stovkám jiným lidem, má být ona nějaká zlomyslným osudem vybraná výjimka? Nebo je to pro karmu tak náročné přání ke splnění?

On jí ublížil už tolikrát, že se dokonce bála všechny incidenty spočítat; dala by krk za to, že kdyby si nesbalila v jeho momentové nepřítomnosti věci a nenechala mu klíče na schodech, určitě by ji poprvé i uhodil. Setřela si novou slzu ze zarudlých očí. Jeho manipulaci podlehla neskutečně rychle a byla na sebe neuvěřitelně naštvaná, že to nechala zajít až takhle daleko. Je zvláštní, že ji ještě před týdnem říkal, jak ji miluje a jak si přeje, aby spolu byli napořád - těm slovům by i věřila - a přitom dnes, včera, předevčírem a další čtyři dny zpátky ji nemilosrdně urážel a deptal. Jako jeho loutka v nějaké hře pro šílence. Budeme si hrát na tu poslušnou a toho zlýho. A proč? Protože to tak chci.

Neměla zapomenout, že se to stejné opakovalo před měsícem. A ještě před dalším.  A taky před rokem, kdy se jí naprosto s klidem přiznal k nevěře, vesele se bavil jinde celé tři měsíce, zatímco ona se hroutila jako domeček z karet a po nocích místo spánku plakala hořké slzy do už tak zmáčeného polštáře. Neměla mu odpouštět. Je svým způsobem ironické, že to byl on, kdo stále říkal: „To je naposledy, co ses takhle chovala. Protentokrát ti odpouštím." Odpustit znamená obrátit list na další stranu a pokračovat v příběhu, ne v tyranii podle děje předchozí stránky.

A přesto odpustila, i když soudě něj neměla co. Přesně, jak se to říká s tím věčným vkráčením do řeky - dokud se člověk neutopí, bude do ní chodit, i když ví, co ho v ní čeká za nástrahy. Pro ni byl on tou největší zrádnou nástrahou, která ji kdy v životě potkala. Paradox, pomyslela si, kdo by to byl řekl, že mě v devatenácti zničí člověk, kterému jsem důvěřovala natolik, abych mu dovolila mi udělat domov?

Zavřela uslzené oči a pevně stiskla v dlani ucha od kabelky. Dárek od něj ještě z dob, kdy se choval opravdu jako gentleman a slušný přítel. Přála si už nebýt na tom studeném nástupišti, chtěla konečně cítit teplo toho pravého domova, ačkoliv jí bylo jasné, že dřív než za hodinu se ho nedočká. Snad ta hodina uplyne rychleji, než jeho napadne ji začít hledat...

***

Byl sám v okruhu více než kilometru. Kolem něj nikdo. Strach ho neohlodával. Kdo by mu chtěl co provést?

Mladý chlapec, či možná už spíš muž, kráčel směrem k nádraží a rozpolceně myslel na tu krásnou, avšak arogantní blondýnku, kterou se dnes odhodlal pozvat po škole na kávu do nedaleké maličké, zato útulné kavárničky. Dívka se mu moc líbila - při ní aspoň nemyslel na tu druhou. Hokejka ho v pravidelném rytmu bouchala zezadu do stehna a jeho hlava si znova a znova opakovala tu drzou odpověď od blonďaté princezny. Jistěže ne, jak jsi na to proboha přišel?  Zdálo se, jako by byla v šoku z jeho nabídky. Se smíchem se pak otočila a odešla. Jemu tím zkazila celý následující trénink, který právě kvůli ní hodlal pro jednou vynechat. A nyní... Zastavil se u výlohy; v jejím odrazu se prohlédl a bezdečně polkl. Vždyť nevypadá až tak špatně, vlastně si myslí, že vypadá na dnešní průměr vcelku dobře. Je vysoký, ze sportu svalnatý, docela se mu líbí i jeho světle hnědé vlasy a oříškové oči. Nemá možná ostrou hranatou tvář nebo vyrýsované břišáky, ale nepřipadá si ani jako úplná troska. Tak proč ho odmítla? A ještě ke všemu takovým ponižujícím způsobem?