Jak daleko jsem schopný zajít? Sedím tady totálně ožralej a dopisuju moji další symfonii k vůli tomu koncertu za pár měsíců. Proboha to bude vypadat úžasně. Píšu ty noty vůbec do osnovy? Proč to vlastně píšu v tomhle stavu a tak pozdě? No tak jenom dopiju tuhle..... dobře,dobře, jdu spát. Jenom se doplazím k tomu gauči. Ale proč tak daleko, vyspat se můžu i ta-dy....
"Ano! Rychle" probudil jsem se a slyšel jsem dva hlasy. Nebo to bylo zvíře? Co já vím. Každopádně tady nemají co dělat. Snažil jsem se nějakým způsobem dostat na nohy. Zapřel jsem se o nohu klavíru vedle mě a pomalu se dostal do stoje. Rozešel jsem se pomalou houpavou chůzí ke dveřím.Cestou jsem si vzal láhev Whiskey s úmyslem ji dopít až je odtud vykopu. Otevřel jsem je a doslova vpadl do uličky za nimi. Sesbíral jsem se a začal vyšlapávat schody. Řeč byla hlasitější a hlasitější. Byli tam muž a žena.
Otevřel jsem dveře do mojí a Anettiny ložnice.
Anette byla moje manželka. Poslední to mezi námi skřípalo. Poslední dobou... asi tak poslední rok a půl.
Anette seděla na klíně našemu sousedovi.
Ten pohled na ně, jak se líbají mi zasadil tak hlubokou ránu do srdce, že jsem z údivu,hrůzy a ponížení upustil láhev na zem, popošel dozadu a chytl se zábradlí za mnou.
Ti dva si mne všimli, rychle se otočili a Anette se ke mě rozběhla.
***
"Kolik toho jsem schopný obětovat, abych byl úspěšný?"
"Všechny slzy, pot a práce mi nedokáží dát to jediné co mi v životě chybí - štěstí"
"Nemít sny, je jako chodit bez nohou"
"Život nebo práce? Vyber si!"
"Neudělej stejnou chybu jako já!?" "Jenže já už ji udělal a líbí se mi to"
"Vztahy jsou pouhá ztráta času. Býti slavným, máš tolik partnerů, že si nestačíš vybírat"
"Sláva,bohatství, práce, hraní... kdysi jsem byl stejně naivní jako ty"
"Podívej se na mne. Vidíš jak jsem skončil? A pokud budeš pokračovat, skončíš stejně."
ČTEŠ
The Pianist (CZ)
Historical Fiction"Kolik toho jsi schopný obětovat pro slávu?" "Vše" "V tom případě tě nemohu přijmout"
