Saténový župan se mi jemně otíral o stále vlhkou pokožku, když jsem pomalu kráčela k umyvadlu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Ve svých světle modrých očích jsem zahlédla střípky strachu. Ne, zašeptala jsem téměř neslyšně. Na tomhle záleží tvá budoucnost. Nesmíš nechat Darrena vyhrát. Poslední větu jsem si několikrát zopakovala. Opláchla jsem si obličej a utřela ho do toho nejjemnějšího ručníku, jaký jsem kdy cítila.
V duchu jsem děkovala Audreymu, že to zařídil tak, aby mi to bylo co nejpříjemnější. Žádnej stres, kočko, zjevila se mi v hlavě vzpomínka na jeho slova. Nesluší ti když si tak vystrašená, bejby. A my přece nechceme, aby něco poznal, viď?
Zamračila jsem se na svůj odraz. Napadlo mě, kdy naposledy jsem byla takhle bledá. A vystrašená. Sáhla jsem po lososovém psaníčku a vytáhla tvářenku. Když jsem jí nanesla, vypadalo to mnohem líp. Ještě jsem nanesla řasenku a povzbudivě se usmála na svůj vlastní odraz.
V ložnici jsem se podívala na hodiny. Ještě mám půl hodiny. Sedla jsem si k oknu a začala sčesávat svoje dlouhé hnědé vlasy, jež jsem vždycky nenáviděla, do vysoko posazeného drdolu. Dlouho jsem se rozhodovala, co si učešu, až me Alison nakonec utvrdila v tom, že v tomhle vypadám starší. Otevřela jsem okno a nadechla se vzduchu, který se v téhle čtvrti dal považovat za čerstvý, protože pokoj byl až v posledním patře vysokého mrakodrapu. Hotel Barrington, pokoj 714, vtloukal mi před 5 hodinami do hlavy Audrey. Jak ráda bych teď viděla jeho kulatý obličej. On by věděl, jak me udržet v klidu.
Na rukou mi ze zimy začaly vstávat chlupy, tak jsem zavřela okno a šla se obléct. Postavila jsem se před zrcadlo větší než já a nechala jsem satén sklouznout na zem. Prohlížela jsem si své nahé tělo. A pak jsem pomyslela na to, že v posledních dnech ho vidělo a dotýkalo se ho více lidí, než jsem mohla před pár měsíci tušit. Otřásla jsem se při vzpomínce na Darrenův obličej, jeho vpadlé oči lačnící po mladém, ještě dívčím těle.
Z postele jsem zvedla černé, krajkované a téměř průhledné kalhotky a ladící podprsenku. Seděly perfektně. Přes ně jsem natáhla černofialovou košilku. Zaplašila jsem slzy, deroucí se z mých očí a posadila jsem se na postel. 10 minut. Za deset minut se rozhodne o mém osudu.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
