Hranice

2

No, tak se asi půjdeme podívat, kde je. Ty chodby jsou ale tmavý a zatuchlý. Bože! Co to tu tak páchne? No fuj!! Tak tohle tady nebude! Nestrpím tu napůl sežraná těla!! To si s Ním vyřídím! Už jdu docela dlouhoudobu. Nešla jsem tudy už jednou? Nebo dvakrát?! Kruci!! Já Už se na to vykašlu. Ještě chvíli a vracím se. No konečně, vchod do jeskyně. Aspoň tady je čisto. A proniká sem i dostatek světla. A hele! Tady je jezírko a malej vodopád! Takže čistá voda. Aspoň že tak. Je to tu docela velký. Hmm, ale nikde nevidím něco, co by připomínalo pelech, nebo tak něco. Kde by tak asi mohl spát? A kde je vůbec teď, sakra?! Cítím tu jeho přítomnost, ale nikde ho tu nevidím. Hele! Támhle je nějakej výklenek, ale je moc vysoko. Něco se tam pohlo! Ano ne tam! A docela pozorně a pečlivě mě sleduje.
"Tak vylez a ukaž se mi."
"Proč bych mněl?"
"Moc dobře vím, že cítíš to samé, co já. To spojení, které nás spojuje už od pradávna."
Pane Bože! Ten je nádherný! Obrovské, mohutné tělo, pokryté hnědozelenou pokožkou, tak tvrdou, že jí nepronikne ani šíp z kuše a přitom hlaďoučkou, jako vylešťený a vyhlazený smaragd. A co teprve ta nádherná křídla, která jsou jen o pár odstínů světlejší, než jeho kůže. Ale první, co vás při pohledu na něj napadne je věta : Jaktože má srst, když je to drak? No, podle mně, je to tak, že tu srst má kvůli tomu, aby nevipadal jak nějakej naháč. Kdyby vědel, co si teď myslím, tak by mě asi přimáčkl ke stěně těma zatočenejma rohama, co mu čouhaj z tý černý srsti.
"Jsi tak prťavá, Maličká."
"Neříkej mi tak!! Víš, že to nenávidím!"
"Netušil jsem, že si to budeš pamatovat, ale jo, vím to."
"Tak mi tak už znovu neříkej, prosím."
"Dobře. Maličká."
"Řekl sis o to. Kolohnáte jeden!"