Jsi má minulost

Část první

Monotónní pípání přístrojů mě nesmírně iritovalo, ale neustále jsem jen ležel, ani oči jsem neotevřel. Jako bych věděl, kde jsem, ale nechtělo se mi do té reality. Proudila mnou touha jen vegetativně žít, užívat si teplo, které bylo cítit po celém těle. Nějak jsem tušil, že tomu ale brzy bude konec, jenže i tak mi to nezabránilo dál pokračoval v cestách mého hlubokého podvědomí a snů. Něco bylo špatně.

Měl jsem příšerné dejà vu, když se mé oči prvně otevřely a já byl v nemocnici. Stál nade mnou nějaký doktor a sestra vedle něj něco zapisovala. Zmateně jsem se jen očima rozhlédl a chtěl se posunout, záda byla v nepříjemné poloze, ale byl jsem tak slabý, že se moje ruce sotva hnuly.

Uvědomoval jsem si, co ta slabost znamená, co ji způsobilo. To ten žal. Byl to žal. Jinak se to popsat nedalo. Ten život ztratil smysl v momentě, kdy můj bratr stiskl spoušť a z chlapcovy hlavy vytryskl první pramínek krve směrem k zemi.

A pak tam byl také vztek. Tak silný, až mě to ochromovalo.

„Jste vzhůru? Výborně. Bylo na čase. Museli jsme vám k tomu trochu pomoci."

Doktor se usmíval jako měsíček na hnoji, jako by ani nevěděl, že mladý chlapec leží ve sklepě toho maniaka, bez duše, bez tepu, prostě mrtvý a možná i hnijící.

Kolik času uplynulo od té doby, kdy jsem připoutaný seděl na nepohodlné židli mezi všelijakými lahvičkami s chemikáliemi? Poslední, co jsem si pamatoval, byla tupá rána do hlavy a pak už jen tma. Na tom ale nezáleželo. Můj chlapec byl mrtvý a někdo si to měl pořádně odsrat.

„Kolik prstů vidíte?"

„Nezajímají mě vaše prsty."

Svoje první slova „zpět na zemi" jsem si asi mohl představovat jinak, ale to bylo také nepodstatné.

„Tři," odpověděl jsem pak, když jsem zahlédl, že se doktor bude snažit bránit.

„Pane Arlingtone. Měl jste..."

„Nehodu?!"

Myslel jsem, že mi začnou ihned padat vlasy.

„No..."

„Pokus o vraždu to byl, vy idiote. Co se vůbec stalo?"

„Skoro jste uhořel. Naštěstí vás včas našel váš asistent. O tom vám ale řeknou později. Teď je nejdůležitější, abyste se dal do pořádku."

„Nechci žádný klid na lůžku. Potřebuju fungovat. A Victor? Co Victor?"

„J-jeho tělo je v márnici. Rodina chystá pohřeb."

„Jak dlouho jsem byl mimo?"

„Jen dva dny."

„Kdy je ten pohřeb?"

„Nevím."

„Tak mi to zjistěte. A vy na mě nekoukejte, jak kdybych byl z jiné planety!" obořil jsem se na očividnou praktikantku, která jen trochu vyděšeně koukala kolem. „A zavolejte mi sem toho asistenta, který mě vytáhl."

Hlava mi třeštila, sáhl jsem si na týl, kde jsem pocítil úplně jinou strukturu, než měla být. Asi ošklivá rána.

Byla to moje vina, samozřejmě. Nedokázal jsem si představit, jaký život mě bez něj čekal. To on vyplňoval tu největší díru, díky němu jsem se aspoň trochu cítil jako člověk. Vlastně jsem díky němu cítil aspoň něco opravdového, aniž bych cokoliv dělal.

A teď nebyl. Neexistoval. Zůstaly mi na něj jen vzpomínky. Jen pár hodin zpět jsem ještě líbal jeho sametové rty a dnes? Dnes už jsem s ním nemohl ani promluvit.