Dream

Kapitola 4.

Z pohledu Tess

                 Tajemně neznámá

Stále jsem se snažila srovnat s tou vší lehkostí, co na mne kvůli dokonalosti bytu spadla, kdybych se měla popsat věcí, řeknu balónek který je napuštěn héliem, a může kdykoliv odletět do výšin.

Lehce, něžně a se strachem jsem se posadila na bílé křeslo, až teď to na mne padlo, tíha, únava. Ale zároveň se stále cítím jako héliový balónek.. .
Je pátek, poslední dva dny a začne škola, měla bych se bát? Děsit se té obří společnosti, davů?
  Široce a hluboce jsem se nadechla, a stejně tak splašeně vydechla, co si začít raději užívat Chicago v posledních dvouch dnech?
Popadla jsem černý kabát, nazula si boty a vyrazila do rušných ulic Chicaga.

     Procházela jsem se ulicí která působila dost zapadle, a až strašidelně tmavě. Absolutně jsem neměla ponětí, kde jsem. Převládl mne na malý okamžik strach, prudce jsem se za sebe otočila, ale nic. Nikdo tam nebyl, ani není, klid.. .
  
  Konečně jsme z té smradlavé, a né moc hezké části našla východ, najednou jako bych byla úplně někde jinde, na jiné planetě.
Chodilo tu plno lidí, budovy se táhli vysoko k oblacím, vše, téměř vše vypadalo přesně podle představ, každý někam pospíchal, což mne nepřekvapuje, tak to bývávalo i u nás, v Čechách.
Naproti mě byla cedule, která vyznačovala "obchod" se zmrzlinou, mňam.
Přešla jsem s obrovským davem chodník, a snažila se mezi lidmi procpat co nejblíše ke skoro prázdému obchůdku.
Co nejvíc mile jsem nadiktovala slečně své požadavky, a poté si vzala svou zmrzlinu s obrovskou chutí. V ten moment mne napadlo, že bych se mohla podívat ke škole, jak vlastně vůbec vypadá? Nerada bych první den přišla pozdě, protože ji nebudu moci najít. Takže tedy. ..

  Škola, která se přede mnou teď předváděla v celé své kráse mne donutila k lehkému úsměvu. Jednoznačně, wow.
  Posadila jsem se na lavičku, kolem mne prošlo několik lidí, starších paní, pánů, dívek s partou kluků v mém věku, a pár mladých slečen kterým mohlo být kolem deseti, dejme tomu, radostě poskakovali před školou, vypadalo to že trénují nějaký svůj kousek, který nejspíše neměl patřit mým očím, protože jak mile si mne všimli, naštvaně mne propálili pohledem, a odešli. A tím mi tak došlo, že už bych měla také jít, když si dokážu ještě před školou nahnat soupeře ve věku deseti let, no, potlesk, vážně.

Když už jsem byla skoro před svím bytem, minula jsem se s dívkou v mém věku, ústa jí zdobila rovnátka a působila úplně opačně, jinak než já, přesto ale příliš stejně, nahnala mi do mysli něco, co ve mě vyvolalo až příliš zvláštní pocit, jako bych ji už znala od narození, přesto na mne působila naprosto cizí. Snažila jsem se o úsměv, ale mé smíšené pocity tomu nějak nedovolili, sklopila jsem tedy oči k zemi, a dál pokračovala ke svému bytu.

■□■□■□■□■□■□■□■□■□■□■□■□■□■
Poznámka autora= opět..
Nahóře konečně můžete vidět Tessu, před tím sem nešlo nic vkládat.. :3 ♡
■□■□■□■□■□■□■□■□■□■□■□■□■□■