Falling Into You [Victuri; CZ]

Falling Into You

Člověk, ke kterému vzhlížíte. Člověk, který vás inspiruje a pomáhá vám zůstat nad vodou i v těch nejtěžších situacích. Stojí při vás, aniž by o tom věděl, a vy ho dál jen platonicky milujete, neboť víte, že se váš vztah nikdy nezmění. Je to váš vzor.

Také jsem měl jeden takový. Victor byl neskutečně talentovaný krasobruslař. Nejen proto, že uměl překrásný Salchowův skok. On to dokázal prožívat. Jeho pohyby a výrazy vytvářely příběh doplněný smyslnou hudbou. Dokázal vykreslit ty největší bolesti i radosti obyčejného života a já ho za to obdivoval. Miloval jsem jeho nevinnou upřímnost, jeho schopnost prosadit se i během choreografie navržené někým jiným. Byl tím, kým jsem si přál být jednou já.

...Kdo by čekal, že mi jednou vtrhne do domu a rozhodne se mě trénovat. Zaťal jsem zuby, svraštil obočí a pokusil se o přechod z vnější hrany pravé nohy na vnější hranu odrazové nohy v mírném oblouku. Jako obvykle jsem příliš přemýšlel, přetočil se moc rychle a nezvládl udržet rovnováhu. Tentokrát se mi ani nepodařilo se okamžitě zvednout; místo toho jsem sklouzl po zadku o několik metrů dál. Podrážděně jsem zaklel a položil se na záda. Tento skok se mi nevedl. Musel jsem na něj mít kompletně čistou hlavu a to se mi skutečně nedařilo. Ne od toho dne, kdy mě Victor poprvé políbil.

„Znovu trénuješ takhle pozdě večer? Zítra nevstaneš na ranní běh," ozvalo se od mantinelu. Neobtěžoval jsem se ani otočit hlavu. Jen jsem tupě zíral na světla na vysokém stropě a položil si zápěstí na čelo. „Yuri," dodal důrazně.

„Potřeboval jsem se nějak odreagovat," zahučel jsem na něj a slyšel, jak se můj hlas ozývá liduprázdnou arénou. Chtěl jsem se na něj osopit s tím, že mu do toho nic není, jenže bych lhal. Měl mě teď na starosti, proto mu do toho bylo docela dost.

„Kvůli Yuriovi? Nebo je v tom něco jiného?" povytáhl obočí, vlezl si na led a pomalým krokem za mnou došel ve svých botách. Já bych se na tom ledě bez bruslí určitě přizabil.

„Záleží na tom?" hlesl jsem a snažil se nevnímat blížící se kroky.

„Jistěže ano," povzdechl si a natáhl ke mně ruku. „Neublížil sis?" Jeho hlas zněl nejistě, jako by předtím vyslovil nějaké tajemství. Od poslední soutěže, kde vyhrál Phichit svou první zlatou medaili, jsme spolu moc nemluvili. Nepohádali jsme se, jen mezi námi bylo cosi nevyřčeného. A já se cítil neuvěřitelně nervózně vždy, když se ke mně přiblížil.

„Ne." Vděčně jsem chytil jeho ruku a pevně ji stiskl, jakmile mě vytáhl na nohy. Toho využil, zatáhl za ni a já tak za ním na bruslích přijel ještě blíž. Automaticky jsem sklopil zrak. Měli Rusové ve zvyku takovou blízkost? Nebo tohle dělal jen Victor? Od samého počátku se zdálo, že neví, co znamená osobní prostor. Byl jsem Japonec, my jsme konzervativní. No, to ho zjevně nijak netankovalo.

„Kdybys měl nějaký problém, tak mi to řekneš, že ano?" Vzal mou bradu jemně mezi svůj ukazováček a palec a zvedl mi hlavu tak, aby se mi mohl podívat do očí. Přejel mi bříškem palce po spodním rtu a opřel si čelo o to mé. Dokázal jsem ho jen ochromeně sledovat. Vždy přišel na způsob, jak se mnou komunikovat. Jenže já se v jeho přítomnosti cítil tak slabý... Podlamovala se mi kolena, v břiše jsem měl cosi podivného a přestával jsem dýchat.

„Ano..." odpověděl jsem téměř bez dechu a cítil horko ve tvářích.

Nejspíš ho to přesvědčilo, jelikož se ode mě odtáhl a zvesela se zaculil. Byl to ten nejkrásnější výraz, jaký jsem kdy u člověka viděl. „Dobře. Teď pojďme nebo nám tu nastydneš, hvězdo~"

Obrátil jsem oči v sloup a usmál se. A stejně jako vždy jsem ho slepě následoval. Protože jsem mu věřil.

„Máš hlad?" podivil se při zaslechnutí mého žaludku. Ve skutečnosti jsem při večeři nepozřel ani sousto a většinu toho házel nenápadně pod stůl Victorovu mazlíčkovi.