Kapka krve na slovníku

Začátek

Ticho školních chodeb osvětlené jen náznakem ranního slunce pronikajícího zkrze mračna přerušil ostrý ženský výkřik, ve kterém bylo znát smrtelné vyděšení.
Těch pár studentů, kteří tu byli již v brzkou sedmou hodinu ranní vyhlédlo ze svých tříd, kde čekali, až se ozve zvonek a podívali se chodbou směrem tam, odkud se výkřik ozval. Jejich pozornost ovšem zakrátko upoutala mladá učitelka, Která utíkala  směrem od druhé části školy a ječela.
Ze své kanceláře vyhlédl také ředitel školy a postavil se na smrt vyděšené utíkající učitelce do cesty. Zastavila a ředitel ji položil ruce na ramena a znepokojeně se zeptal: "Co se děje, kolegyně?" "T-t-tam... v Ka- kabinetě českého j-j-jazyka...V-vražda!" podařilo se jí říct mezi hysterickými vzlyky. Studenti na sebe zděšeně pohlédli a asi 10 vteřin bylo ticho. Poté se spustil vyděšený křik. Všichni začali pobíhat sem a tam a nevěděli, co si počít. Ředitel potřeboval zjistit, co přesně se děje a proto hlasitě zařval: "TICHO!" Na to se všichni zastavili a ztichli, jako kdyby někdo otočil ovladačem hlasitosti a vypnul zvuk. "Nepropadejte panice. Shromážděte se všichni v aule a počkejte na další informace." Řekl už klidněji. "Pane profesore-" zavolal na jednoho učitele stojícího o kousek dál. "-běžte prosím do šaten a posílejte studenty do auly. A vemte ještě nějakého učitele s sebou!" A já se půjdu podívat na tu vraždu, pomyslel si. Doufám, že je kolegyně jen přepracovaná..."
"Pojďte se mnou" dodal k již trochu zklidněné mladé učitelce, která teď seděla opřená o zeď a snažila se vstřebat dost ošklivý zážitek.
Pomalu se zvedla a trochu nervózním krokem zamířila k řediteli. Ředitel vzal mobil a zapl kameru. To pro jistotu, aby všichni věděli, že tam s ničím nepohybovali. "Byla byste prosím tak laskavá a držela kameru?" poprosil učitelku. Ta jen přikývla a vzala do ruky telefon s již spuštěným nahráváním.
Ředitel šel rychlým rázným krokem směrem ke kabinetu českého jazyka a učitelka nejistě cupitala za ním.
Konečně stáli před těmi starými bílými dveřmi, které učitelka při útěku zběsile zabouchla. Pomalu je otevřeli a připravovali se na to, co uvidí. Bohužel, ani příprava jim nepomohla.

První místnost vypadala docela normálně. Všechno bylo na svém místě, nebylo nic rozbitého ani porušeného. To ředitele trochu uklidnilo.
Ovšem při pohledu do další místnosti malém omdlel. Rozšířily se mu zorničky, jeho výraz zkameněl a zalapal po dechu.

Tuhle část napsala Lauvine12

***

Z pohledu Sandry

Zase ta nudná ranní rutina. O půl sedmé vstát, nasnídat se, vyčistit si zuby, obléct se a vyjít z bytu na tramvaj.

Bydlím totiž na konci Brna a škola je u centra města. Pěšky by mě to trvalo přes hodinu, proto radši volím šalinu. Nejezdím v ní ráda, jelikož je vždy přeplněná lidmi, kteří buď jedou do práce či do školy jako já a pak se ze šaliny stává sauna.
Chodím na vysokou školu psychologie. Ani já sama nevím, proč jsem si takový obor vybrala. Chci být spíš herečkou než psychologičkou, ale máma mi řekla, že bych se jako herečka neuživila.
Mí rodiče bydlí v Olomouci, kde jsem se narodila a kde jsem strávila 19 let  svého života, dokud jsem se  nepřestěhovala do Brna kvůli škole.
Ve škole ani moc kamarádek a kamarádů nemám. Mám jen jednoho a to je Martin. Je moc fajn. Občas chodíváme spolu na obědy, samozřejně k vietnamcům na nudle, ty hnusy ze školní jídelny se jíst opravdu nedají. Taky spolu sedíme v lavici, ale jinak nic víc. Za nejlepšího kamaráda ho rozhodně nepovažuji. Je spíš něco jako záchranář proti samotě.

Ze zamyšlení mě probouzí Keks, můj kocour. Je celý černý, až na tvar kolečka, který má na pravém uchu. Je takový ... Originální. Proto jméno Keks, taky to je neobvyklé jméno.

Sakra! Je 7:19 a mě jede tramvaj v 7:30. Rychle se obleču, vyčistím zuby a učešu. Na snídani teď nemám čas a tak si ji schovávám do baťohu společně s mobilem a sluchátky, nevím totiž jak bych jinak cestu do školy bez nich zvládla. Je 7:24, cesta na zastávku mi trvá pět minut, snad to stihnu.
Obouvám si své sněhule, je sice teprve začátek listopadu, ale mě je už strašná zima. Hned na to si oblékám kabát, beru si batoh a klíče a otevírám dveře do chodby a následně je zavírám a zamykám. Rychle sešlapuji schody do přízemí. Naštěstí, že bydlím v 2. patře.
Otevírám dveře na sýdliště. Venku profukuje studený větřík, který si pohrává s mými vlasy. Park, který je kousek od vstupních dveří, je zaskládán hromadou spadeného listí. Ptáci cvrlikají a ranní paprsky se odráží od vodní hladiny malé fontány, která se nachází uprostřed parku. "Nádhera" zašeptám si pro sebe, když se dokoukám na krásné podzimní prostředí.
Rychlou chůzí jdu po sýdlišti kolem parku až k zastávce, která je od mého bytu zhruba 50 metrů.
"Dneska mám ale štěstí !" zaradovala jsem se. Stihla jsem to totiž přesně na čas.
Když řidič tramvaje pomocí tlačítka otevře dveře. Stoupám si do fronty, která se před malou chvílí vytvořila. Když se konečně dostávám k řidiči, tak mu ukazuji svoji měsíční jízdenku. Po jeho důkladném zkontrolování se pokouším najít nějaké to volné sedadlo. YES ! zaraduju se, když najdu volné místo vedle zaneprázdněného asi sedmiletého kluka, který si právě šťourá v nose. Radši ho ignoruju a sedám si na mé úsilovně hledané místečko. Pouštím si hudbu do sluchátek, abych dodržela svoji rutinu, ale když v tom mi přerušilo písničku  upozornění SMSky ...

Čauko lidi !! Tak doufám, že se vám moje menší kapitolka líbila. Zatím to je jen začátek, ale brzy se to rozjede ... Však uvidíte. A těšte se zase na pokračování od Lauvine.
Byly bychom rádi za jakoukoliv vaší podporu hvězdičkou či komentářem. Děkujeme
Zatím !!!

Tuhle kapitolu psala: EmmaDrmolov