Jmenuji se Ai a jsem dívka

10

Další dny se toho nedělo příliš. Ranmaru sem sice teď chodil každý den, ale já vždy dělal že spím, a tak si vždy nejspíš řekl, že mě nebude budit, položil zápisky na můj stůl a zase tiše odešel. Bylo mi to i trochu líto, protože jsem tak moc chtěl, aby byl znovu tak blízko u mě, aby byl tak blízko, když jsem sám sebou. Tak krásně voní. Přestaň doufat, vy dva se od sebe v jedné zásadní věci lišíte. Ty jsi gay a on je na holky. To je dost rozdíl, usměrnil jsem sám sebe a zachumlal jsem se víc do peřiny. Hm, v pondělí už asi půjdu do školy. Už je mi líp. 

V pondělí jsem opravdu už do školy šel. Bylo mi mnohem lépe, než kdy jindy a cítil jsem se jako bych se podruhé narodil. Při chůzi jsem se šťastně usmíval a lehce hopsal. Když jsem holka, tak můžu dělat spoustu věcí, které mám rád. Jsem nadšený. Když jsem došel do školy, tak zrovna zvonil druhý zvonek a tak jsem se rozběhl a hnal se do třídy. Učitel tam ještě nebyl, takže dobrý. 

Posadil jsem se před spícího Ranmarua. Hned jak jsem se posadil a vytáhl si věci, tak se vzbudil a jemně do mě dloubl. „Jak bylo?" zazubil se, když jsem se na něj otočil. Usmál jsem se. „Výborně. Hlavně, že tam nebyla škola." Ranmaru se ušklíbl. „Myslel jsem, že naše procentová znalkyně bude bez školy v koncích." Následně se zamračil, když nás utišil matikář, takže jsem na to ani nemohl nic namítnout. Hodinu jsem trávil v polospánku, takže jsem vnímal čtvrtinu ze všeho, co se dělo. 

Vzbudilo mě až zvonění na přestávku. Protáhl jsem se a vydal se hloučkem mých spolužáků do učebny hudebky. Jsem opravdu hrozně nadšený z toho, že budeme zpívat, opravdu. Po přestávce jsem se postavil vedle May a Misaki. Začali jsme si povídat a ony se mě začaly vyptávat, co mi bylo. Odpověděl jsem stejně jako Ranmaruovi. 

„Slyšely jsme, že máš dvojče, jaké to je?" zazubily se a já se pousmál. „Dobrý a otravný," zasmál jsem se a ony se mnou. Po chvíli přišla učitelka. Zpívali jsme jakousi operu a mně připadalo, že můj falešný zpěv je slyšet nejvíc. A taky že jsem měl pravdu. Učitelka po chvilce zastavila. Všichni se podívali na mě a poté se začali smát. „Pššt!" sykla učitelka a pak pohlédla na mě. 

„Ai, ostatní dívky zpívají hezky, co je s tebou?" Pokrčil jsem rameny. „Prostě neumím zpívat, no," odpověděl jsem neutrálně. „Prosím, sedni si tamhle na židli a jen si broukej melodii, není tu slyšet nikoho jiného," řekla mi a já poslechl, přitáhl židli blíž a učebnou se znovu rozezněl zpěv. Jenže já jsem seděl přímo před nimi, takže se všechny pohledy upíraly na mě. 

Děsilo mě to, a tak jsem židli otočil zády a sedl si na ni obráceně. Zpěv znovu přestal. „Ai, co to zase vyvádíš?" vzdychla učitelka. „Prosím paní učitelko-" „Otoč se ke mně čelem, když na mě mluvíš!" řekla přísně a já si poposedl a začal znova. „Prosím, rozčilují mě pohledy ostatních," řekl jsem. Řadou se ozval tlumený smích. Učitelka se zamračila. „Bože, dělej si co chceš, ale hlavně už neruš!" řekla naštvaně a já tiše kývl a znovu se otočil zády.

Po škole jsem vyšel po boku kamarádek z budovy. Náhle nás obklopil zástup našich spolužáků. „Ai, to bylo skvělý!" „Jsi legrační!" překřikovali se a v tu chvíli předstoupil Ranmaru a všichni okamžitě zmlkli. Hm, slušný. Uznal jsem mu to, a pak na něj tázavě pohlédl. „Jak se má tvůj bratr?" usmál se. Jeho otázka mě zarazila. Zrudl jsem. Nechápavě otočil hlavu na stranu. 

„Řekl jsem něco špatně?" zeptal se opatrně a já zavrtěl hlavou. „N-ne, nic," zamumlal jsem.  ,,Má se dobře," dodal jsem rychle a prodral se davem. Holky se držely hned za mnou. „Něco se děje, Ai?" zeptala se mě May a já zavrtěl hlavou, že ne. „Vyklop to," řekla Fujitsu a všechny se na mě s očekáváním podívaly. „Nic se neděje, sakra," sykl jsem. Zasmály se. „Tak fajn," řekla Shuisuki pobaveně. 

Odložil jsem si tašku do rohu pokoje, sundal si paruku a vzal si na sebe tepláky a bílé tričko. „Nechápu, jak tohle může někdo nosit," sykl jsem bolestí, když jsem ze sebe sundával boty s klínem. Zrovna jsem se chystal zapnout anime, když se z venku ozvala nějaká rána. Vyhlédl jsem z okna. Když jsem uviděl Ranmarua ležet na zemi v bolestné grimase, tak jsem úplně zapomněl na převlek a hbitě seběhl dolů před dům.

 Naklonil jsem se nad něj. „Ranmaru, co se děje? Kde jsi zraněný?" zeptal jsem se ho starostlivě. Pootevřel oči. „Ai. J-já..." Něco nesrozumitelně mumlal. Vzal jsem ho kolem ramen a odvlekl ho do svého pokoje. Opatrně jsem ho ze sebe setřásl na postel a přinesl mu zezdola vodu. Sedl jsem si na postel a zadíval se na něj. „Teď, když si se napil mi vysvětli co se stalo. Proč si ležel na zemi?" pozvedl jsem obočí. Povzdechl si. „Rvačka," zamumlal a já protočil očima . „No jasně, jak nečekané," řekl jsem sarkasticky.