Dávná kletba

Pátek třináctého?

„Au!" Vyjekla jsem nahlas při dosedu. Něco mě píchlo do stehna.  

Rychle jsem se zvedla a podívala se na místo, kde jsem chtěla sedět.  

Byl tam papírek... zašpendlený papírek k lavičce, aby neulétnul.  

Vztáhla jsem k němu ruku a odšpendlila ho od lavičky.  

Nedalo mi to a musela jsem se podívat dovnitř. 

Pomalu a trochu i dramaticky- i když nevím proč- jsem ho rozbalila a začala si číst pro sebe.  

Prosím, už nikdy se nepřibližuj k penzionu. Je to nebezpečné. 

Ještě několikrát jsem si to přečetla.  

Nebylo mi stále jasné, kdo mě tam mohl vidět.  

Od penzionu to byl vážně velký kus a nikdo široko daleko ode mne nebyl.  

„Blbost," zmuchlala jsem papírek a dala si ho do kapsy u kraťasů. 

Sedla jsem si na lavičku vedle Doggyho a stále přemýšlela nad tím dopisem i když jsem ho už odsoudila, jako nějaký žert od pubertálních dětí. 

I přesto, že už byla pořádná tma, bylo pořád velké teplo. 

Lampy v parku svítily tak jasně, že bylo vidět na každý krok.  

Asi už bychom to měli zabalit a jít domu.  

Zvedla jsem se z lavičky, sundala Doggyho a vydala se zpátky k našemu domu. 

Všude bylo ticho. Divné ticho. Dokonce i vítr přestal foukat. Vzduch ztěžknul. 

Hlasitě jsem polkla. „Dobře Doggy, neboj se," promluvila jsem k psíkovi, který se očividně vůbec nebál. 

V kapse mi začal zvonit mobil.  

Leknutím jsem nadskočila, ale hned jsem ho vzala. 

„Ano? U telefonu Victoria. Kdo volá?" Pronesla jsem jako vždy. 

Nikdo se neozýval. 

Bylo slyšet jenom lehké dýchání, ale nikdo nepromluvil. 

„Kdo volá?" Opakovala jsem.  

Pořád nic.  

Už jsem byla vážně rozčilená a vyděšená. Dvě kombinace, které nesnáším.  

„Do háje. Můžeš mi říct, kdo jsi?!" Vyštěkla jsem, co nejméně příjemným tónem a volající hovor ukončil. 

„Debilové," Foukla jsem si do pramenu vlasů, který mi spadl do obličeje, a mobil si vrátila zpátky do kapsy. 

Upřímně... bála jsem se ještě víc než předtím. 

Byla jsem už jenom ulici od našeho domu, když z ničeho nic začaly všechny lampy problikávat.  

Je snad pátek třináctého?! 

Problikávání skončilo. „Uff," Oddychla jsem si a šla dál.  

Tma. Tma úplně všude.  

Žádný dům neměl rozsvíceno, žádná lampa nesvítila. 

Vyndala jsem si mobil, abych viděla na cestu.  

Moc tedy nesvítil, ale aspoň jsem si viděla pod nohy. 

Už jenom pár kroků k brance. Radovala jsem se. 

Mobil mi pod nohami náhle zhasnul. 

„Ty kráme jeden," uhodila jsem s ním o své stehno a znovu se rozsvítil. 

Ale... už jsem neviděla jenom své nohy.  

Někdo přede mnou stál. 

Cítila jsem, jak se na mě ve tmě usmívá a upírá na mě svůj pohled.  

„K-k-kdo jste?" Nejistě jsem se zeptala, ale světlo mobilu jsem se neodvážila namířit na jeho obličej. 

„Omlouvám se." Řekl příjemný chlapecký hlas.  

Mobil mi znovu zhasnul. Bouchla jsem s ním jako předtím a posvítila si pod nohy. 

„Za co se om..." Zarazila jsem se, když jsem před sebou na zemi už neviděla ničí boty. 

Světla v ulici se znovu rozsvítila.  

Neustále jsem se kolem rozhlížela, jestli onoho kluka někde nezahlédnu aspoň na okamžik, ale jako by se po něm země slehla.