Když pohled, stínem zvrácenosti,
zlosti, lsti a prolhanosti,
zní jak probuzení hosti,
jenž lámou kosti nevinnosti,
nenajdou ti, jenž se postí,
v šílenství střípky vznešenosti.
Pak mluví páni dle libosti,
v zájmu veřejné radosti,
že smrt je dílem darebnosti,
že za motýly jdou jen prostí,
a že základy galantnosti,
položili mrtví drozdi.
Není však dosti falešnosti,
v upřímnosti společnosti,
topící se v úspěšnosti,
úžasné nevědomosti,
dost však té malichernosti,
uctívání absurdnosti,
v mé mysli plné nespavosti,
a nezdravé to zvrácenosti.
Když však z kouta na mě zírá,
láska, co v hrobě neumírá,
v té soustavě všehomíra,
hlas, jenž nejvíc váže víra,
ctí jak statečného Tyra.
Dříve zněla sladká lyra,
většina však promluvila,
k odpornosti ji přibila,
už se lidem nelíbila.
V moři hnila živá Scylla,
láska k ní mě ohromila,
většina však promluvila,
Scylla mrtvá dále hnila.
Drahá sestra sladce snila,
většina však promluvila,
na kusy je sestra milá,
co tenkrát nesouhlasila.
Jednou mladá žena žila,
hroznýše si oblíbila,
většina však promluvila,
tím se žena upálila.
Tady končí to mé dílo,
to, co mysl poskvrnilo,
vínem poté utopilo
oko, jenž jej porodilo.
