This Is NOT Gonna Happen || Destiel AU [CZ]

1. V hlavě...

Zdravím, moji andílci.

Mám tu pro vás další kapitolu. ^^

(Ignorujte prosím fakt, že jsem ji chtěla přidat v úterý..:D )

Enjoy. ♥

★★★★★★★★★★

Není to tak hrozný, jak jsem si ze začátku myslel.

Už to bylo pět dní, co je tady Dean Winchester a podařilo se mi vůbec se s ním nesetkat. Prostě si dělám svou práci a snažím se vyhýbat jeho kanceláři.

Právě došel dopis pro něj, tak jsem tam musel jít. Moje kamarádka se na mě vděčně usmála se slovy:

"Má spása je tu."

"Copak? Moc práce?" oplatil jsem jí úsměv a podal jsem jí dopis.

"Musím jít zpátky..."

"Nemusíš. Casi, proč se mi pořád vyhýbáš?" zastavila mě.

"Nevyhýbám se tobě..."

"Ale no tak, vždyť je celkem fajn, dokonce se občas zastaví na pokec..."

Došel jsem k ní a posadil se na stůl, jak jsem to vždycky dělával.

"O čem se vy dva bavíte?"

"Možná by ses divil, ale máme toho dost společného. Například včera jsme se bavili o tobě."

"O mě? Doufám, žes mu nevykládala o našem představení v prváku..."

Tohle totiž nechce vědět nikdo. Nikdo.

"Neboj, tohle bych neřekla už jenom kvůli své reputaci," zasmála se.

"...ptal se, proč je tak těžké tě tu potkat. Já řekla, že se prostě umíš distancovat od lidí, které nechceš vidět. Pak jsme mluvili o tvé povaze, řekla jsem mu o tom, jak jsem se tě snažila sbalit a tys mi řekl, že kopeš za jinej tým...a pár dalších věcí..." zasmála se.

Jo, takhle vzpomínka byla vtipná. V té chvíli to tak nebylo. Pamatuju si, jak mi jí bylo hrozně líto. Ale kdyby se to všechno nestalo, nepotkala by Granta (mého tehdejšího spolužáka), se kterým teď žije. Ale proč mu musela říct zrovna tohle?

"Počkej...tys mu řekla, že jsem..."

"Vadí ti to?" podepsala nějaký papír a pak mi zase věnovala pohled.

"Nevím...je to divný..." podíval jsem se na své boty. Mám rozvázanou tkaničku...

Slyšel jsem, jak se otevřeli dveře.

"Co je divný?"

Otočil jsem se, ale neobtěžoval jsem se změnit pozici.

"To je osobní," pohlédl jsem na Hannu stylem: "Jestli mu ještě něco řekneš, ve spánku ti odbarvím vlasy."

"Vím o tobě za tak krátkou dobu celkem hodně věcí..."

I když jsem byl otočený, jako bych viděl ten jeho typický úsměv. Neříkal jsem mu náhodou, ať mi netyká?

Normálně je mi jedno, co o mě kdo říká a jestli je to pravda, nebo ne, ale z nějakého nepochopitelného důvodu...no... prostě jsem nechtěl aby mě znal. Připadal jsem si na - na sebe až moc - zranitelně. I když jsem ho urážel, i když on urážel mě...pořád jsem měl na tváři svůj neodmyslitelný úsměv. Ale teď...