Je to, jako kdybych tu byl sám. Dočista sám. Celých 300 let nemít jediného kamaráda, jen každých pár let přecházet na jinou školu. Vždy od střední, po vysokou. Mám z mluvy strach. Co když někdo vycítí moje prokletí? Co když někdo vycítí, co jsem vlastně zač? Co když mě všichni zavrhnou a já po zbytek svého, ubohého života budu sám? Co když … Co když … Co když …
Vždy je to to stejné. Pokaždé se snažím s někým promluvit, ale ne. Nezvládnu to. Oddálím se. A je to jako, kdybych zase umřel. Umřel na tu stejnou nemoc, která mě potkala roku 1713. Zítra je to přesně 300 let, co jsem tou věcí, která mě nutí k vraždám. K braní si života ostatních lidí. Musím to dělat, i když nechci. Je tu jedno proroctví …
Staneš se nesmrtelným, ale má to jednu chybu.
Budeš nám muset dodržet, pár důležitých slibů.
Zabíjej lidi, pro svůj vlastní klid.
Když to uděláš, dál můžeš v pokoji žít.
Toto proroctví ukazuje to, že kdybych nezabíjel lidi, přijdu o vše. Budu cítit jen bolest a té se nikdy nezbavím, už nikdy se nepostavím, nikdy neotevřu oči, jen ze mě bude kus, v křečích svíjícího se, stvoření. Budu nikdo. Nebudu existovat. Nebudu moct znovu milovat.
Právě se chystám na další, nudný den do školy. Londýnské střední školy ekonomiky a podnikání. Už jsem byl na tolika oborech, že bych mohl být Einstein. Vážně, vím jak postavit loď, letadlo, umím mluvit všemi světovými jazyky, i těmi zaniklými. Už jsem si stačil zkusit všechny sporty světa, byl jsem modelář, výtvarník, spisovatel, hudebník, hrobník, komediant, kouzelník … A bla bla bla bla. Co byste také chtěli dělat celých 300 let, když je vám jen 19? Můžete dělat jen to samé dokola. Když nemůžete zemřít, je to těžké.
http://www.youtube.com/watch?v=Ss0kFNUP4P4
„Hele, to je ten divnej,“ slyšel jsem zase z poslední lavice naší třídy. Koukl jsem se tam, zase Sean. Je to jeden z nejnamyšlenějších lidí na téhle škole, jak rád bych odešel někam pryč. Jak strašně rád. Do třídy zase vstoupil učitel. „Třído, dobrý den,“ řekl klidně „Přijde k nám do třídy jeden nový žák,“ zasmál se. „Doufejme, že se tu bude cítit dobře,“ zastavil se a zakašlal. „Louisi, prosím pojď se nám představit,“ otočil se na dveře, stál tam kluk. Když jsem ho viděl, bylo to jako, kdyby můj život, nebo to co z něj zbylo, zase naplnilo štěstí. Cítil jsem z něj tu energii, která je většinou potřeba k lásce dvou lidí. Usmál se na mě. On se na mě usmál. „Ehm,“ zakašlal učitel. „Poslouchejte, třído,“ zasmál se a nechal Louis volné místo na mluvení. „Em, ahoj,“ usmál se na třídu Louis, už jsem viděl, jak ho holky přeměřují tím jejich pohledem alá ‘‘Chci tě kotě, jó fakt chci.“. „Jmenuji se Louis Tomlinson. Pocházím z Doncasteru, je mi 18, zítra 19,“ zasmál se. „Hraju fotbal, takže asi budu kluky potkávat ve fotbalu, jelikož jsem nový hráč,“ usmál se na kluky vzadu a já se roztál nad jeho úsměvem. „A no, kluka nemám,“ řekl sebejistě. Gay? To mu nevadí, že ho tu každý bude pomlouvat? Chudák kluk. Měl jsem o něj strach, ale najednou všichni začali tleskat a ohlásil se Sean „Dobrý Louisi, alespoň si to přiznal. Vítej na Londýnské střední kámo,“ zasmál se Sean. Asi to vypadá, že si našel dobré kamarády. Takže moje představy o tom, že budeme kamarádi na věky věků, zmizely. Nic z nich nezůstalo. „Dobře Louisi,“ poplácal ho po rameni náš učitel. „Sedni si tady do třetí lavice za Harrym,“ řekl hlasitě. Oh, cože? Za Harrym, ale Harry jsem já. Sakra on jde za mnou. Do háje, co mám dělat? Co mám dělat? „Ahoj,“ usmál se Louis a sedl si vedle mě. „Čau,“ řekl jsem tiše, spíš to byl pískot myši. Usmál se. Sakra, je strašně roztomilý. „Ty jsi Harry, že? Já jsem Louis,“ natáhl ke mně ruku a já ji stisknul. „Já vím, představoval ses,“ zasmál jsem se „Harry Styles jméno mé,“ řekl jsem tak, aby se zasmál. Stalo se. Směje se! „Takže,“ začal pomalu a já ho pozorně poslouchal. „Asi budeme sedět spolu, nevadí to, že ne?“ zeptal se a já zakýval na znak, že ne.
