Fantom se vrací

Za zrcadlem

A je tu další kapitola. Doufám, že si ji opět užijete :-)

Jemně mě vzal a vtáhl do zrcadla. Než se zrcadlo zavřelo, otočila jsem se a podívala do svého pokoje. Potom se zrcadlo zavřelo a já se ocitla ve tmě sama. Najednou se přede mnou rozsvítila lucerna a já jsem se ocitla v úzké, tmavé a chladné chodbě. Pořád jsem byla očarovaná. Ve předu byl ten muž. Teď už jsem mu viděla do tváře. Polovinu svého obličeje měl skrytou pod bílou maskou. Když jsem si to uvědomila, zastavila jsem se a chtěla jsem pryč. Nohy mě však neposlouchaly a šly dál za tím mužem s maskou.

"Kdo jsi? Co chceš? A kam mě to vedeš?" zeptala jsem se ho.

"Ty víš, kdo jsem." řekl jen a šel dál.

Nevěděla jsem, co tím myslí. Chtěla jsem se mu vysmeknou, ale on mě tentokrát stiskl, až jsem sykla bolestí. On to však neslyšel a vedl mě dál chodbou. Po chvíli jsme z chodby vyšli a ocitli se na schodech, které se stáčely dolů. Šli jsme po nich jen chvilku a ocitli jsme se na břehu podzemního jezera. U břehu byla loďka. On do ní nastoupil a podal mi ruku. Stále jsem byla očarovaná, takže jsem ji opět přijímula. Nasedla jsem do loďky a najednou jsme pluli po jezeře. Já jsem seděla, držela lucerna a koukala na něj. On stál, koukal na mě a do předu. Potom mi pokynul rukou, abych se podívala. Podívala jsem se a uviděla svícen. Spoustu svícnů, které pluly po vodě! Najednou jsme vpluli do místnosti a za námi spadla mříž.

"Jsem v pasti" pomyslela jsem si.

Když jsme dopluli ke břehu, vystoupil nejdříve on a pak mi podal, jako správný gentleman, ruku a pomohl mi vystoupit. Až teďka jsem si všimla, že je oblečený v černém, černý plášť mu sahal až na zem. Když jsem stála na schodech, loďka sama odplula. Libilo se mi tu a zároveň mě to tu děsilo. Podívala jsem se za něj a spatřila obrovské varhany. On si všiml kam koukám, šel k varhanám, sedl si a začal hrát.

"Nádhera" pomyslela jsem si.

Po chvíli začal i zpívat a podíval se na mě. A já jsem šla k němu. Najednou vstal, ale zpíval dál a varhany hrály sami! Šel ke mě a já couvla. Blížil se a já se otočila a běžela ke břehu. Něco mě však zastavilo, donutilo mě otočit se a zpívat!? Už dlouho jsem nezpívala, naposledy, když mi bylo 10let. Teď mi je 25let. Už 15let jsem nezpívala a myslela jsem si, že budu zpívat falešně. Ale pravda je opakem. Byla jsem v šoku. Nelezly ze mě žádný falešný tóny, nýbrž krásný operní zpěv.

"Moment... Operní zpěv?! Nikdy jsem žádnou operu nezpívala. Tak jak mužů teďka zpívat operním hlasem?!? To musí být nějaké kouzlo."

"Konečně ti to došlo Christine. Teď jseš v moji moci. Uvidíme jak dlouho se mi dokážeš vzpírat." Řekl mi hlas v mojí hlavě.

Ten muž se usmíval. Ale nebyl to úsměv radosti, ale vítězství a zákeřnosti. A pak se otočil a já jsem přestala zpívat. Snažila jsem se popadnout dech a když jsem se mohla konečně nadechnout, dýchala jsem zrychleně. Měla jsem vztek. Otočila jsem se a lekla, protože ten muž stál za mnou. Pokoušely se o mne mdloby, ale překonala jsem je. Pak se mi z ničeho nic začaly zavírat oči. Bránila jsem se tomu, ale marně. On nade mnou zvítězil. Neusnula jsem (naštěstí). Když jsem slyšela kroky, v duchu jsem se okřikla a otevřela oči. Byl za mnou. Cítila jsem, jak mi dýchá na krk. Prudce jsem se otočila, div jsem mu nedala facku. Ale pak jsem vykřikla bolestí a sesunula se na zem. On nade mnou stál a pak řekl:

"Tohle jsi neměla dělat Christine. Ty víš, kdo jsem, ale nechceš si to přiznat. Myslíš si, že jsi Mně vytěsnila z hlavy, ale mýlila ses. Celou dobu jsem tam byl a čekal až přijde ten správný čas. Ale nebudeš se mi bránit dlouho. Jednou mi podlehneš a bude to velmi brzy." 

Teď jsem byla vážně vytočená a zároveň vystrašená. Ano, vím kdo to je. Je to Fantom. Fantom opery. Když jsem byla malá, všichni mě strašili hystorkou o Fantomovi opery, člověku, který je bezcitný..., že si pro mě přijde. Mě však bezcitný nepřišel, pouze byl naštvaný (podle mě). Zvedla jsem se a podívala z příma do očí. Jeho oči byly černé, jako tma. Nečekal to. Toho jsem využila tím, že jsem se rozběhla k břehu a snažila se na něj nemyslet. Nevím, jak to udělal, ale ocitla jsem se u varhan vedle něho. Chytl mě za ruce a dal mi je za záda. Otočil si mě obličejem k sobě. Tvářil se hodně, hodně naštvaně. Bála jsem se ho. Zřejmě mi to bylo vidět na očích, protože mi ruce pustil.
Už jsem se ho nebála, protože vztek zvítězil. Dala jsem mu facku takovou, až to plesklo.

Neudělal nic, ale mě najednou začal docházet vzduch. Podívala jsem se na něj a zjistila, že má ruku zavřenou v pěst a drží si ji u krku. Měla jsem černo před očima a za chvíli jsem už nic nevnímala.

"Tohle je konec." To bylo poslední na co jsem myslela, než jsem upadla do bezvědomí...

Fantom

Nečekal jsem, že se postaví. To byla chyba. Chtěla utéct ke břehu, ale já jsem měl pár kouzel. Přesunul jsem ji k varhanám. To zase nečekala ona. Chytil jsem jí ruce a dal je za záda. Pak jsem si ji otočil obličejem k sobě a chtěl ji něco říct, když jsem však viděl její oči pustil jsem ji. Byl v nich strach. Pak ho, ale vystřídal vztek, nestačil jsem mrknout a dala mi facku.

"Tak tohle jsi už vážně přehnala, Christino!"
Vřel ve mně vztek. Sevřel jsem ruku v pěst a zvedal jsem ji ke krku. Viděl jsem ji, jak se zastavila a začala lapat po dechu. Pak se na mě otočila a v očích měla srach, ale taky odvahu. Sevřel jsem ruku ještě víc a viděl jak ona si pomalu sedá a upadá do bezvědomí.

Čau. Omlouvám se vám, že jste museli dlouho čekat. Bohužel jsem neměla čas nebo nápady. Za to jsem vám udělala trošku delší kapitolu :-) Doufám, že se vám líbila. Byla bych ráda za votes a potěšil by mě i nějaký komentář :-D