Básně do každého počasí

Čtyři živly

Ahoj. Po pár měsících přidávám novou básničku. I když tohle nebude úplně básnička, ale spíš krátké vyprávění.

Voda

Tiché kapky stékají po klaviatuře a hrají. Rozeznívají struny. Zprvu potichu, opatrně, jakoby se bály že někoho vzbudí. Ale pak se osmělí a z klavíru se začnou linout pravidelné tóny, pak akordy a nakonec stupnice a skladby. Najednou vznikne úžasná symfonie. Jemné kapky rozezní struny houslí, silný déšť cello. A vítr, ten který je dirigentem, zároveň píská do fléten a celé dílo konečně nabude plnosti.

Oheň

Miluji to, když všechno uchvátím. Když se rozvášním, nic mě nezastaví, a všichni se bojí. Nesnáším jen sloužit lidem, já jsem nespoutaný oheň. Vznešený a prastarý. Stále mě hlídají a nenechají řádit, avšak když poleví, chopím se příležitosti a ničím. Ničím vše co mám v cestě a často i to co nemám. Jen tak, pro zábavu, děsím vše živé. Ale cestu mi vždy zkříží můj odvěký nepřítel. Protiklad, zbraň, která mě ničí, voda.

Vzduch

Jsem pro živé vším, životem. Ale pro ostatní jsem nic. K čemu větru, když vám není teplo. K čemu vzduchu, když nedýcháte. Já jsem nic a vše zároveň. Umím ničit, ale proč. Nejsem vášnivý jako nezkrotný oheň, ani jemný jako déšť. Já jsem jiný, zvláštní. To proto jsem tak sám. Nikdo si neuvědomuje mou krásu, nikoho nezajímám. Mám vůbec v sobě nějakou krásu? Vždyť Země dává život všemu, i tomu neživému. Ale já? Já jsem samozřejmost.

Země

Všemocná bohyně, která stvořila život. Každý, živý i neživý si jí váží. A proč? Není dobré nahněvat všemocnou bohyni, citlivou, avšak velmi hrdou. Kdo ji urazí, nemá právo žít, tak tvrdý je zákon. Kdo ji potěší, zalichotí, může žit věčně. Bohyně se bojí i ostatní živly, neboť ví, že bez ní by nebylo jich. A ona to ví též, ale je tu ještě jeden mocný vládce, vítr. Ten je však tak ustrašený, že nikdy nevznese nárok na vládu po boku Země. A ta stále vládne sama, zastrašujíc vítr jak jen to jde. Přeci jenom je to hrdá bohyně.