Shorties|CZ

Darkiplier

Podívala jsem se na něj. Už zase měl jednu z těch svých ''nálad'', jak jsem tomu říkala. V těhle chvílích se choval naprosto nesnesitelně. Zároveň vypadal, jako by potřeboval pomoc. A já mu chtěla pomoci, ale nevěděla jsem, jak.

Seděl na posteli, lokty si podpíral o kolena a obličej měl schovaný v dlaních. Stála jsem naproti posteli, vyděšeně jsem se sesunula na zem. Nebylo to poprvé, co na mě něco hodil. Naštěstí pro mě nikdy netrefil. To ty jeho ''nálady'' dělaly. A on za to nemohl. Doufala jsem v to, že za to nemohl...

Po půl roce našeho vztahu bych na tyhle výkyvy měla být zvyklá. Ale já nebyla. Snažila jsem se mu pomoct, snažila jsem se něco udělat. Ale on tvrdohlavě říkal ne, ne, ne... Za nikým nezašel a od nikoho si nenechal pomoct. Často se uprostřed v noci prostě zvednul a šel posilovat. Z vedlejšího pokoje, který měl zařízený jako takovou malou posilovnu, se ozývaly rány do pytle. Dokud se nevrátil, nespala jsem. A když se vrátil, jako pokaždé naprosto vyčerpaný, jediné co jsem udělala bylo to, že jsem ho chytila za ruku a stiskla jsem. A on nikdy stisk neopětoval. Po chvíli se ozvalo hluboké oddychování, které nakonec ukolébalo i mě ke spánku.

Seděla jsem v koutě a pozorovala jsem ho. Mlátil jeden ze svých pytlů a nevšímal si mě. Při každé ráně do pytle jsem sebou trhla. Šel z něj strach...

Dívala jsem se pod schody na podlahu. Vyděšeně jsem dýchala a on se chytal za hlavu. Pořád dokola šeptal Panebože, panebože... Bála jsem se ho. A teď mnohem víc. Byla to nehoda, zašeptal. Potom se na mě podíval a já o krok ucouvla. Nikdo se o tom nesmí dozvědět, jasné?, zašeptal a já přikývla. Potom ke mně přistoupil a obejmul mě. Poprvé za několik dnů...

Jeho ''nálady'' se zase uklidnily, ale ne na moc dlouho. Když jsem se asi po týdnu po tom incidentu vrátila domů, našla jsem v předsíni jeho a mé sbalené kufry. Děje se něco? zeptala jsem se beze slov. Promiň, ale nemůžeš tu být, je to moc nebezpečné, lehce mě chytil za ruku a vyvedl mě před dům. Otočila jsem se na něj, na tvářích slzy. Objal mě a vyvedl mě až za vrata. Miluju tě, zašeptal na rozloučenou.

To bylo naposledy, co někdo o Marku Edwardovi Fishbachovi slyšel...

Dobře... Tak tohle byl můj ne zas tak ''dark'' Darkiplier.