Smysl života? Smrt...

Ani vlastně nevím, kolik asi může být hodin. Typuji, že je něco kolem půl dvanácté. Ale nejsem si tím jistá. Když jsem utekla z domu, bylo deset hodin. Od té doby se tady potuluji bez mobilu nebo hodinek.

Vše co vidím, je pouze kousek stezky, po které jdu, tmavé obrysy kmenů stromů a sem tam mezi potemnělými korunami vykoukne nebe poseté snad milionem hvězd. Jenom ty tady osvětlují alespoň trochu ten chodníček, ale nedá se říct, že by mi to nějak hodně pomohlo. I tak zakopávám o vystouplé kořeny nebo spadlé kousky větví, které ulomil vítr.

Cože? Jestli mám strach? Ne. Jsem zvyklá na takovéto vycházky. Je to vlastně moje každodenní rutina. Chodím se do lesa vždy odreagovat. Rodiče mě totiž nemají moc v lásce. Neustále mi vyčítají, že jsem se narodila. Oni by vlastně asi ze všeho nejvíce uvítali, kdybych zemřela, spáchala sebevraždu. Už jsem se o to mnohokrát pokoušela. Dohromady asi tak čtyřikrát.

Poprvé, to mi bylo asi dvanáct let, jsem si chtěla podřezat žíly. Ale byla jsem tak nervózní a vyklepaná, že jsem se neřízla silně a ještě ke všemu jsem se netrefila. Od té doby mám na ruce jizvu. Často si po ní přejíždím nevědomky prsty. Připomíná mi ten krásný pocit, když mě tělo doslova donutilo vnímat pouze tu bolest fyzickou, nikoli psychickou. Bylo to krásné osvobození. Jenže mě doma našli rodiče, zavolali sanitku, a když jsme se vrátili z nemocnice, zbili mě jako psa a křičeli na mě. Na mou osobu vyřkli i pár nehezkých nadávek. Ale je mi to jedno, už jsem si zvykla.

Po půl roce jsem se o to opět pokoušela. Tentokrát jsem však zvolila prášky. Nasypala jsem si asi 6 do dlaně a všechny jsem je spolykala a zapila vodou. Ještě pro jistotu jsem to doplnila třemi jinými prášky. Když jsem však prášky vracela do skříně, vypadly mi z ruky a hlasitě dopadly na zem. Opět přišli rodiče a opět jsem dostala vynadáno. Místo aby mě zbili, chytl mě otec za mé dlouhé černé vlasy a ostříhal mi je na krátko. Brečela jsem a prosila ho, aby toho nechal, ale neměl slitování. Mé vlasy byly to jediné, co jsem kdy milovala. A tehdy jsem o ně přišla. Zase jsme jeli do nemocnice, kde mi vypumpovali žaludek a doma jsem následující týden jako trest měla od rodičů zákaz jíst.

Můj další pokus by se byl povedl, nebýt náhodných kolemjdoucích. Smrt jsem si chtěla zpříjemnit, proto jsem se vydala tady. Do lesa. Moje představa byla taková, že bych se oběsila. Uvázala jsem si proto lano kolem tlusté větve. Když už jsem visela a škrtila se - nebylo to nic příjemného -, začínalo se mi zatmívat před očima. Byla jsem šťastná, že umřu zde, na svém oblíbeném místě, a že se mi to už konečně podaří. Neměla jsem se radovat. Lidé, kteří tudy procházeli, měli psa. Radostně honil za míčkem, ten se mu však zakutálel ke mně a hned po tom, kdy mě spatřil, přivolal své majitele.

Následující a zatím poslední pokus o sebevraždu byl asi nejméně povedený. Byla jsem už zoufalá a chtěla jsem mít smrt rychle za sebou. Vylezla jsem proto na střechu našeho domu a chtěla jsem skočit tak, abych dopadla na schody a zlomila si vaz, nebo páteř nebo cokoliv. Hlavně abych už nemusela žít. Jenomže mi na střeše podklouzla noha, ve strachu jsem se na sekundu zachytila okapové římsky, ale prsty mi po ní jenom sklouzly a já dopadla mimo schody. Skončilo to zlomenou rukou a velkým výpraskem.

Zase se přistihuji, jak si prsty přejíždím po jizvě od nože. Ihned toho nechávám a pokračuji v cestě. Když konečně vyjdu na louku, do očí mě uhodí silná a ostrá záře měsíce. Je v úplňku. Miluji tuto fázi toho velikého kotouče pokrytého samými krátery. Kdybych mohla, letěla bych na něj a zůstala tam. Alespoň bych nemusela sledovat ty obličeje rodičů a neměla bych žádné starosti.

Jak moc bych chtěla žít někde jinde. Někde, kde budu bez rodičů a budu moct být taková, jaká opravdu jsem. Prostě odjet pryč a všechny vzpomínky tady nechat. Zapomenout a začít od začátku, s čistým štítem.