Nenaplněná láska

Byl chladný zimní podvečer a já jsem seděla ve svém pokoji netušíc, co mám dělat. Mé oči se pomalu plnili slzami. Z nenadání se ozvalo lehké zaťukání na mé dveře a já hned věděla, kdo za nimi stojí. „Julie vím, že to máš teď těžké, ale už je čas." Byla to moje babička. Vstala jsem a šla jsi pro své tašky. Zrovna dnes jsem se stěhovala na kolej vysoké školy, abych mohla začít studium a s tím i novou kapitolu mého života. Babička se pousmála a pomohla mi vzít jednu z tašek.

Jmenuju se Julie Parkerová a nastupuju na fotografickou vysokou v Minnesotě v Minneapolis. Poté co mí rodiče umřeli, už mám jen babičku, která vždycky říkala: „Když má někdo svůj sen, měl by za ním jít, aby ho mohl i žít." A tak jsem se přihlásila na tuhle školu.

Uběhli už dva roky, co jsem na této škole. Poznala jsem tu spoustu úžasných lidí a našla si i pár přátel. Učitelé jsou tu velmi vstřícní, ale nic extra (až na jednoho). Však to znáte.

Sedím na školní zahradě a přemýšlím nad svým životem, zatím co nevědomky sleduju svého třídního učitele pana Larsona. Mezitím co tak přemýšlím, na mě zezadu skočí moje nejlepší kamarádka Emilie.

„Co blázníš, chceš abych z tebe dostala infarkt?!" Vyjekla jsem. „Promiň, překazila jsem ti snění o tvé budoucnosti s panem Larsonem? Zakřenila se Emili. „Přestaň si ze mě dělat srandu, jenom tu pobírám inspiraci." Odpověděla jsem s růžovími tvářemi. „Nepovídej, že by si chtěla s panem Larsonem fotit akty?" Zasmála se. „Co to tady plácáš za nesmysly, obdivovala jsem ty keře za ním, pro tvojí informaci." Řekla jsem už celá zpocená. „Aha, takže ty keře jsou tak rajcovní, no já vím." Řekla ironicky s trochu povzneseným výrazem. Já jsem radši už nic neříkala a uhýbala znova pohledem na „keře". Moc dobře jsem věděla, že ví, že vím, že ví, že se mi líbí.

Byl čas se vrátit do třídy. Měli jsme zrovna hodinu historie s naším třídním učitelem. Nikdy se nemůžu soustředit na jeho výklad. Je tak přitažlivý a ten jeho neodolatelný hluboký, až chraplavý hlas. Mohla bych ho poslouchat věčně.

„Julie můžeš nám to říct?" Promluvil z ničeho nic a já nevěděla, která bije, tak jsem zvolila výmluvnou metodu. „Omlouvám se není mi moc dobře mohla bych si odskočit?" „No, je pravda že nevypadáš dnes zrovna nejlíp a seš celou hodinu nějak mimo, dobrá běž, ale po hodině za mnou přijď." Odpověděl mi.

Šla jsem teda na záchod a snažila se nějak uklidit. Nevěděla jsem co mám od něj čekat. „Ne Julie buď v klidu určitě se chce jen zeptat jestli nechceš jít raději domů." Mluvila jsem sama na sebe do zrcadla. Nakonec jsem se teda odhodlala a vrátila jsem se do třídy. Po vyučování jsem váhavě stála před jeho kabinetem a nemohla jsem se odhodlat zaklepat. Věděla jsem, že to musím udělat nemohla jsem ho zklamat tím, že bych odešla a nedala mu vědět. I když jsem mu mohla lhát, že mi bylo zle a musela jsem odejít, ale něco mi říkalo, že mu prostě nemůžu lhát.

Týden na to jsme měli domluvenou exkurzi do muzea v centru. Jelikož hromadná doprava není zrovna dle gusta naší školy, měli jsme objednaný autobus. Centrum od naší školy bylo celkem z ruky, cesta byla docela dlouhá. Začala jsem si povídat s Emili, ale při tom jsem pořád pokukovala po panu Larsonovi. Cesta se zdála nekonečná, projížděli jsme ulicemi plných aut. Zrovna jsme stáli na křižovatce, jen co blikla na semaforu zelená, mi jsme se dali do pohybu. A v tu ránu se celí autobus otřásl a v hluku od rozpadajícího se skla a skřípajících pneumatik byli slyšet zoufalé hlasy mích spolužáků volající o pomoc.

Všichni jsme nevěděli, co se stalo, když jsem otevřela oči svět byl vzhůru nohama a celí se točil. Hrozně mě bolela hlava. Slyšela jsem tlumené hlasy ostatních. A v tom jsem ucítila tlak na své ruce. Někdo mě za ní chytil. Pootočila jsem hlavou, abych mohla zjistit kdo to je. V tom jsem ho uviděla. Byl to můj učitel. Držel mě za ruku a snažil se mě vytáhnout z vraku autobusu. Začala jsem zmatkovat. Nevěděla jsem co se stalo s ostatními a hlavně kde je Emili. Pan Larson se mě snažil uklidnit, že všechno bude dobré a mám být v klidu. Jenže jsem si nemohla pomoct, byla jsem v šoku z toho všeho a navíc mám přijít nejspíš o nejepší kamarádku. Jak kdyby v mém životě nebylo dost ztrát. Začala jsem pomalu plakat a objala jsem ho. Ten mě jen trochu s údivem, ale také s pochopením a soucitem obejmul. Pořád jsem nekontrolovatelně plakala a nemohla přestat. Pan Larson mě lehce chytil za bradu a jemně mě políbil. Poté řekl že už nemám plakat, záchranka a ostatní jsou zde a všem pomůžou. Ale než jsem se stihla z toho krásného okamžiku vzpamatovat, odstrčil mě od sebe a já jen viděla, jak ho srazilo auto. Padla jsem na kolena a jen zírala, jak k němu běží záchranáři. Doufala jsem, že bude v pořádku, nechápala jsem, proč to udělal, proč neuskočil také se mnou.

Probudila jsem se v nemocnici, kolem sebe jsem slyšela jen pípání nějakých strojů a slyšela kapaní tekutiny. Byla jsem připojená na přístroj a v ruce měla zavedenou jehlu a na ní hadičku s kapačkou. Nic mě nezajímalo jen to kde je Mark, tedy pan Larson. Vzápětí jsem si uvědomila, co se stalo. Začala jsem nekontrolovatelně brečet. Hned jak do mého pokoje vstoupila sestřička, nejspíš aby mě zkontrolovala, hned jsem se jí zeptala kde je a co se s ním stalo. "Pana Larsona převezli na chirurgii, je mi to líto, ale měl těžká zranění a už se mu nedalo pomoct." Řekla s lítostí v hlase. Nemohla jsem věřit vlastním uším. Ne, já tomu nechtěla věřit. Nechtěla jsem věřit, že jsem ztratila další milovanou osobu ve svém životě.

Nějakou dobu jsem v nemocnici zůstala. Aspoň jsem měla dostatek času na přemýšlení a urovnání si myšlenek v hlavě. Celou tu dobu jsem myslela na něj, že mi po něm prakticky nic nezůstalo. Ale přišla jsem na jedu věc. Mám tu nejkrásnější poslední vzpomínku na něj. Polibek. Slíbila jsem si, že od teď budu na sebe opatrná. Přeci jen, dal mi další možnost žít můj život, dal mi další šanci. Takoví dar života.