Lorrelay {Dokončeno}

3.Kapitola

,,Tak co myslíš Lor, povede se mu tě najít?" ptala se s předstíranými obavami Réna. ,,Jestli se mu dál budu procházet přímo před nosem, pak nepochybně ano." zasmála jsem se. A zarazila jsem se, protože mě něco napadlo. ,,Ani na to nemysli Lor!" zarazil mě Daniel, který si povídal s námi. ,,Daniel má pravdu. Je to moc riskantní" řekl Jakob, který nás celou dobu poslouchal. Ušklíbla jsem se.
,,Mám nápad. Proniknu do hradu a zůstanu tam... Řekněme dva dny. Réna mě může hlídat, abych se nikde neschovávala." navrhla jsem.
,,To nedáš, nezkoušej to. Je tam spousta lidí, kteří by tě i zabili. Hrabě Guareze je toho příkladem, víš, že už třikrát poslal do lesa menší vojsko." snažil se mě od toho odvrátit Daniel.
,,Takže ty říkáš, že to nezvládnu?" zeptala jsem se a v očích mi zablesklo.
,,Přesně tak." přikývl Daniel.
,,Tak se vsadíme. Když na hradě vydržím dva dny, aniž bych se schovávala, dostanu sto zlaťáků."
,,A když to prohraheš, nesmíš se účastnit příštích tří přepadení. Platí?" dokončil Daniel. ,,Platí." řekla jsem a stiskli jsme si ruce. ,,Začínám zítra ráno." řekla jsem ještě.

Následující den ráno jsem si na kalhoty vzala ještě šaty a ,,pouze" pět spodniček. Aspoň se v tom dalo jezdit na koni. S sebou jsem si vzala vak s dalšími třemi šaty a vyjela jsem do paláce Vlada Debunche. Z dětství si ještě vzpomínám na hromadu tajných chodeb, takže proniknout do hradu nebyl problém. V kuchyni jsem na sebe upozornila Rému a pak jsem zamířila do hlavní části hradu. Rychle jsem našla prázdnou komnatu se zrcadlem. Jde spíše o to, že funguje jako dveře a za ním je pokoj. Je tam lenoška, stůl a skříň se zrcadlem. Občas jsme si v tomhle pokojíku jako malí hrávali. Nejvtipnější bylo, že tenhle pokoj měl druhý vchod a to skříní ve Vladově komnatě. Nad tím se nešlo nezasmát. Bylo vidět, že sem často chodí, protože se tu toho hodně změnilo. Třeba teď přemýšlí, že sem půjde! Rozesmála jsem se. Věci jsem si schovala do skříně. Nebyla jsem namalovaná, ale snad si toho nikdo nevšimne. Mohla bych mu připadat podezřelá. Upravila jsem si vlasy a zamířila jsem na hromadnou večeři. No, spíš hostinu, ale to je tady každý den. Poté jsem zamířila do pokojíku, kde jsem přespala. A zase jsem se vydala ven. Potkala jsem hraběte Guareze, který si mě divně prohlížel, ale to jsem moc neřešila. Po snídani jsem zamířila zpět do pokojíku. Ale dveře skříně byly otevřené a na stole ležel vzkaz.

Nevím kdo jsi ani jak jsi našla tenhle pokojík, ale buď tady dnes po večeři.
V.D.

Měla jsem chuť se rozesmát. Právě tykal někomu neznámému. Jenže jako králův bratranec a druhý nejvýznamější muž v zemi si to mohl dovolit. Čas do oběda jsem strávila zde a čas do večeře v přestrojení za služku a povídala jsem si s matčinou bývalou komornou Ankou. Nepoznala mě, ale pořád se ptala, jestli se neznáme. Už jsem zapoměla, jak je ukecaná.

Večeři jsem snědla rychle rovnou v kuchyni se služebnictvem a protože jako služka jsem měla jen jednu spodničku, nemusela jsem se svlékat dlouho. Pod šaty jsem pořád měla kalhoty. Teď jsem si ještě svázala vlasy a vzala si plášť a dříve než ostatní dojedí jsem pospíchala do pokojíku. Ne moc dlouho poté, co jsem tam dorazila se otevřely druhé dveře a dovnitř vešel Vlad. Protože v pokojíku bylo šero a já měla tmavé oblečení, nejprve si mne nevšiml. Chvíli pohledem skoumal místnost, než si všiml mojí siluety v rohu. Na hlavě jsem měla kápi a maku, aby mě nepoznal, takže jsem byla klidná.