A tak se zamyslel a začal odříkávat báseň, co ho zrovna napadla. Pentagramce se moc líbila a přestala plakat. Dokonce se na něj i lehce pousmála. Sotva že Béda dořekl jednu, už ho napadala další báseň a další a další a další...už ne, protože musel na chvíli přestat odříkávat, aby si je mohl všechny zapsat. On totiž vymýšlel krásné básně, ale co si hned nezapsal, to hned zapomněl, takže spousty jeho děl se bohužel nedochovaly.
,,Ty, Pentagramko," řekl když dopsal poslední, ,,to kvůli tobě mne napadají tak krásné a úžasné věci. Jsi moje velká múza. Velká, krásná a úžasná!" Když tohle říkal, červenaly se jeho piditvářičky tak, že by člověk myslel, že tam před ní stojí rajče v obleku.
,,Děkuji, Bédo. Víš, myslím, že spolu to nějak zvládneme, i když teď už nejsem víla." Usmála se na něj.
A od té doby spolu Béda Éda a bývalá víla Pentagramka vandrují po světě a živí se, čím se dá. On občas přednáší své básně v barech a literárních kavárnách a je v tom tuze dobrý. Lecjaký velký básník by mu mohl tu jeho múzu závidět!
Tak doufám,že jste se pobavili, ale nemyslete si, že jsem malá.
ČTEŠ
Jak pidibásník k velké můze přišel
KurzgeschichtenPříběh jednoho malého básníka, jež došel svého štěstí
