Jak pidibásník k velké můze přišel

4.díl Problém

Když už víla nemohla dál, padla vyčerpáním na zem a funěla jak parní lokomotiva Škoda 556.036. Mýtina byla tím zběsilým pogováním rozrytá, jako od stáda divočáků.
A v tom se objevila uprostřed toho oraniště další víla, o poznání starší, a spustila. ,,Co to má znamenat?! Takhle to tu rozrýt, že se nestydíš! To jsi víla, Pentagramko?"
Pentagramka s hrůzou vstala a vrhla se té druhé víle k nohám. ,,Prosím vás za odpuštění, Velevílo Mílo. Já to napravím!" Velevíla však nechtěla ani slyšet. ,,Od teď už nejsi víla, Pentagramko. Zbavuji tě všech tvých vílích schopností! Jdi kam chceš, k nám už se ale nikdy nesmíš vrátit!" Řekla a ukázala na ní prostředníček, do kterého se vtáhla veškerá Pentagramčina vílí moc. Vypadalo to, jako měsíční paprsky v tenoučkém proudu, který vycházel Pentagramce přímo ze srdce.
Když vysála poslední kapku kouzel, zmizela Velevíla Míla stejně z nenadání, jako se objevila, a Béda s Pentagramkou zůstali na mýtině sami. Již bývalá víla usedavě plakala a Béda samou lítostí nad tím, co zavinil taky popotahoval. ,,Počkej, nebreč," povídá jí utírajíc si nudli do rukávu.
,,Já ale musím brečet. Co teď se mnou bude? Co mám já nešťastná dělat? Vždyť ani nic neumím!" Béda jí chtěl aspoň dát kapesník, aby se mohla vysmrkat, ale zjistil, že všechny nechal doma a má v pidistanu jen staré ponožky. On by to nějak zvládl, ale to se nehodí, aby taková víla, byť bývalá, smrkala do děravé ponožky...