Apokalypsa

Dokonalý sníh

Dívala se z okna. Na zasněžené ulici vládl klid. Bylo to téměř dokonalé, až na jednu věc. Ve sněhu zářila čerstvě rudá stopa krve. Unaveně si pohlédla na svůj hrudník. Zaschlou krev rychle nahrazovala nová.

„Nevyšlo to, co?" zeptal se mužský hlas ode dveří. Neotočila se, jen přikývla. Slyšela kroky, jak k ní šel, a zachvěla se. Objal ji kolem ramen a překvapeně ztuhl, když ucítil krev.

„Co se stalo?" pustil ji. Tentokrát se otočila a uslzenýma očima se na něj podívala.

„Je to v pořádku," prohlásila sebejistým hlasem, nebo aspoň takovým, že se o to snažila.

„Ne, to tedy není," rozzlobeně na ni pohlédl. „Měla jsi tam jít vyjednávat, ne se nechat zastřelit!"

„Nešlo to jinak..." zakroutila hlavou.

„Copak ti napovídali, že ses nechala? Vím, že jsi dobrá, umíš se z těchlech situací dostat."

„Řekli, že ho pustí.

„A pustili?" nadzvedl obočí.

„Ne," sklopila oči k zemi.

„Nemůžeš kvůli Jonathanovi obětovat život!"

„Zdá se, že můžu," pokrčila ledabyle rameny a odvrátila se zpátky k oknu.

„Panebože, já se z tebe zblázním," zaúpěl. „Ty si teď klidně myslíš, že můžeš umřít, ale to nemůžeš! Jsi moje sestra, nemůžeš jen tak bez varování odejít!" byl zoufalý.

„Promiň," šeptla a pozorovala padající sníh. Už se mu nedokázala podívat do očí. Ale sníh, ten znal tu pravdu.

A jemu nezbylo nic než pozorovat, jak umírá, a potom ji tisknout v náručí.

Obětovala se pro lásku.