Apokalypsa

Houpačka

Zahleděla se na krajinu. Bylo to tu pusté. Kdysi nebylo. Ach, jak to bylo krásné.

Zavřela oči a na chvíli si představila svůj dětský sen plný her. Nové zářivě barevné houpačky, na kterých stále někdo byl, skluzavky červené, zelené, ba i dokonce duhové barvy. Všude stánky se zmrzlinou a sladkostmi, které rodiče odmítají svým ratolestem koupit, avšak ony je stále přemlouvají a některé dokonce úspěšně.

Na pískovišti zvlášť spoustu malých klučíků, jenž si jezdí sem a tam se svými auťáky, a pár holčiček, které si z písku pečou bábovky a koláče a následně je zdobí sedmikráskami a různými kytičkami, co najdou. Jak často se na svého kamaráda Jimmyho zlobila, že jí do jejího vyhlášeného borůvkového koláče sype maltu, kterou původně vezl na stavbu dálnice. On jí pak však zarputile tvrdil, že nemůže za to, že její koláč leží na dálnici. Dala mu tehdy pohlavek, načež dostala od maminky pořádně vynadáno. Jimmy se rozbrečel a vynutil si, aby svůj koláč vysypala, takže se rozplakala i ona.

Usmála se při té vzpomínce a vzápětí se prudce nadechla. Tohle místo je pryč. Raději by na to nemyslela. Ale musí. Nemůže se schovávat před světem. Otevřela oči a znovu prozkoumávala krajinu. Kousek od ní zavrzala osamělá houpačka. Rychle setřela z tváře slzu a přešla k ní. Pohladila jednu z jejích tyčí, jemně a posmutněle.

„Je mi to líto..." šeptla k ní. Houpačka jí v odpověď zavrzala. Smutně se zasmála, až se její smích změnil ve vzlyky. Nechtěla to, nechtěla tuhle pravdu. Ale byla tady.

Pamatovala si, že si tady zrovna hrála. Maminka na ni zakřičela, ať běží domů. Nad hlavou jí prolétlo několik letadel. Zmateně k nim vzhlédla a zastavila se. Teprve když jí maminka znovu zavolala, zase se rozeběhla. Bum. Na jeden dům něco dopadlo. Bum. Další bum a znovu a znovu. Domy se bortily do ulic. Lidé křičeli, ale ona stále běžela. Bála se, nic nechápala, ale stále běžela.

„Jane!" maminka na ni znova zavolala. Dívenka vzhlédla a uviděla její bílý vyděšený smutný výraz. „Je válka, musíš se odsud dostat pryč! Nechoď domů, běž-" její hlas utnula další rána. Bum. Válka.

A teď už byla pryč. Válka skončila a ona zůstala. Přežila. Jako jedna z mála.

Otočila se k troskám za jejími zády. „Chybíte mi," vzlykla znovu. Polkla. Na tváři se jí usadil unavený výraz. A pak, bez jakéhokoliv dalšího slova, zcela nesmyslně, usedla na houpačku a za neustálého vrzání se začala houpat.