Apokalypsa

Kdo by běhal za anděly?

Bravo! Vážně gratuluju! Pronesla jsem sarkasticky v duchu sama nad sebou. To byl fakt výborný nápad nechat se střelit do nohy exhimátorem. Och, promiňte, mně nějak nedochází, že jste z budoucnosti. Tam totiž žádné exhimátory už určitě nemáte. Tedy- aspoň doufám.

Když jsem se rozhodla, že budu zachraňovat svět, netušila jsem, že to bude tak těžké. Možná to bude tím, že jsem se tak rozhodla, když mi bylo asi šest let, ale to je druhá věc. Každopádně, teď už se tao zpátky vzít nedá. Nejspíš se prostě budu svíjet na zemi v bolestech, dokud mě nezabijou. Geniální. Jsem vážně geniální. Zakroutím hlavou. Jo, nejspíš už jsem úplně zmagořila. V myšlenkách posílám zprávy do budoucnosti a doufám, že si je někdo jednou přečte. Kdybyste byli z minulosti, tak by to nešlo, dokonce ani v té naší, ale vsadím se, že ve vaší budoucnosti už to umíte.

„Ani se nehni," syknul ke mně nějaký muž a přísně se na mě podíval. Pozorně jsem si ho prohlédla. Měl černé vlasy a modrozelené oči, které se skrývaly pod mohutnými řasami. Ale, jak jsem řekla, měl. Náhle se skácí k zemi. Jo, to jest osud těch, co chtějí zachránit svět. Já vím, že ti druzí ho zachraňují taky, ale poněkud jiným způsobem...

„Jane!" uslyším najednou. Vzmůžu se jen na slabý úsměv a snažím se odolávat chvění, které mi proudí celým mým tělem. Bude se mi po ní stýskat. Tedy- až odejdu. Vím, že ona to přežije. Nemá toho tolik na svědomí, co já. Já jsem ta potvora, která jim překazila všechny plány. Ale oni to i přesto zvládli. Naše poslední závěrečná akce se zvrtla. Někdo jim musel prozradit naše plány. Kdo to jen mohl být, přemýšlím v duchu.

„Co tady ještě děláš, Annie! Padej odsud!" zařve on.

„Ale Jane-" snaží se protestovat. Kývnu hlavou, že je to v pořádku. Jen ať jde. Ona si zaslouží lepší život, než byl ten můj. Odmalička jsem doufala, že jednou zachráním svět. Co víc, já v to věřila. A tak jsem se snažila. Snažila se najít nějaký způsob, jak zvrátit tu osudnou chvíli. Osudnou chvíli, kdy půlka světa vybuchne.

„Dělej, nebo ti to letadlo uletí!" vrhne na ni ošklivý pohled, který je však plný lásky, i když ona to nevidí. Je mi ho líto. Obětoval všechno. I ji. Když jsem se ho na to ptala, tvrdil, že v zájmu lidstva. Ona prý musí přežít.

„PADESÁT DEVĚT MINUT!" oznámí rozhlas. Je to jasný, nepřežiju. Náhle se mi přes tvář přežene zamračení. Louis padá k zemi. Slyším Annie, jak křičí, ale přemůžu se a volám na ni, že musí běžet. Louis už obětoval i sám sebe.

„Jane," řekne nějaký líbezný hlas. Otočím se a překvapeně se na muže podívám. Anděl. Už si pro mě přišel. Podá mi ruku. Skousnu si ret a ještě se ohlédnu po mrtvém Louisovi. Annie je už naštěstí pryč, kupodivu mě poslechla. Ale pravdou je, že ona vždycky poslouchala, když jsem jí něco řekla.

Přikývnu a stisknu mu dlaň. Vytáhne mě na nohy a exhimátor, jako by náhle přestal fungovat. Naproti tomu se v mém břiše zrodí motýlci. Překvapením zatáhnu břicho.

„Pojď," promluví na mě znovu tím krásným hlasem. Znovu jen přikývnu. Nepustí mou ruku a rozběhne se. Běžím za ním. Jsem blázen. Kdo by běhal za anděly? Běžíme přes samé bílé místnosti a já kupodivu, i přes svá zranění nic necítím. Možná už jsem taky anděl. Za běhu se snažím sama na sebe pohlédnout. Vypadám pořád stejně. Ale rána na břiše zmizela a všechny rány, jako by se zhojily. Najednou jsme v nějaké místnosti s raketou. Je celá bílá, stejně jako prostor kolem. Táhne mě směrem k ní. Nebráním se. K čemu taky. Odvádí mě do nebe. Do ráje. Už se docela těším. Nasedneme a on zavolá něco, čemu nerozumím. Zmáčkne pár čudlíků a uslyším motor.

Vždycky jsem si představovala, jaká je cesta do nebe. Ale že tam poletím raketou, to mě vážně nenapadlo.

Konečně se ke mně otočí a usměje se: „Vítej. Centrálou NSTEG jsi byla zvolena jako vůdce. Ukaž cestu, my poletíme. Ukaž cestu svým lidem."

„Do ráje?" vydechnu? „To všichni umřou?" Zmateně se na mě podívá, jako by nerozuměl. Skousne si ret a podrbe se za uchem. Je to celkem roztomilé. Pak se omluvně usměje, znovu zmáčkne pár čudlíků a něco zamumlá směrem k podivnému počítači. Ten se rozsvítí, začne blikat a on se po chvilce mého zděšení na mě znovu podívá.

„Nejsi mrtvá. Byla jsi zvolena jako vůdce lidstva, pro jeho přepravu do bezpečí. Tím chci říct naši planetu."

V tu chvíli mi to dojde. „Ty jsi mimozemšťan?!" Otočí se k počítači, zase něco nacvaká a pak řekne jediné slovo:

„Ano."