Můj život antisociála

Jehla v kupce sena

Čtu.
Čtu skoro každý den a teď o prázdninách obzvlášť. Vždycky si lehnu do postýlky, zachumlám se do peřiny a celým svým tělem vnímám příběh knížky, jako bych v něm byla také. Jako bych byla jedna z postav. V každé knížce si najdu někoho, kdo se mi nejvíc podobá a v průběhu příběhu mám radost za každého jeho rozhodnutí. Je to jako bych je dělala já sama.

Po čtení vždy hledám svou záložku. V tom horlivém listování knížkou a přikrývání se peřinou ji vždycky někde ztratím.

Přijdu si pak jak mravenec. Jak jehla v kupce sena. Zachumlaná v té peřiné si přijdu tak maličká jako dešťová kapka. Přes ty Himaláje tvořené peřinami nic nevidím. Jen jednu horu vedle druhé a mojí záložku nikde.

Jediný způsob, jak můžu svou záložku najít je změnit se v něco jiného. Něco většího, co by dohlédlo přes ty mraky kopců. V tu chvíli bych si přála být pták. Jen vzlétnout nad hory a moci vidět vše, co je jen možné.

Nakonec se ale vždy musím změnit v jakéhosi obra, který přijde a tyto Himaláje převrátí vzhůru nohama. Jen tak můžu takovou maličkost najít.