Dobrodružství Lucy Portmanové

Ticho

Nepamatovala jsem si kdy se mi naposledy takhle klepaly ruce. Sotva jsem udržela v dlani staré rezavé nůžky, které jsem ještě před útěkem vzala z kuchyně. Věděla jsem, že přemýšlet o tom ještě chvíli, nikdy bych se svých zrzavých loken dobrovolně nevzdala. „Proklatě, ty dveře se zasekly!" Zaburácel nějaký starší nevrlý muž a vší silou vrazil mohutnou pěstí do dubového dřeva. A to mě donutilo stříhat. Teď, nebo nikdy. Na podlahu malého prostoru pánské toalety dopadaly dlouhé hebké vlasy, poletovaly vzduchem jako chmýří. Zatímco se opilec snažil dveře vykopnout, já dávala ve spěchu sbohem všemu co jsem dosud znala. V koutě, hned u záchoda ležela malá hromádka teplých dívčích šatů, šitých na míru pro úředníkovu neteř. Poslední uspěchaný, nedbalý střih tupými nůžkami a na záchodcích v jisté pochybné londýnské krčmě stál místo neteře kdysi bohatého a úspěšného úředníka neomalený usmrkanec. Rozklepané prsty pustily s tlumeným cinknutím nůžky na chladnou zem a přesunuly se ke kšandám, které pro svou malou velikost a jistou míru opotřebovanosti nešly pořádně dopnout. Konečně cvakly. Zakašlala jsem a popotáhla, abych překonala nutkání znovu se pustit do pláče. Nakonec jsem se ale přece jen sehnula pro kapesníček s vyšitým monogramem a strčila jej do kapsy. „ Ustupte pane, je tam dítě. Odvedeme ji pryč, uhněte přece. Povídám uhněte! " Strážník očividně starého opilce lehce posunul stranou proti jeho vůli, a ten mu za to poděkoval pěstí. Získala jsem jen tolik času, abych si stihla ještě narazit ošuntělou vybledlou čepici s kšiltem.

„ Drž ho, vyrazím ty dveře." Ještě zastrkat košili. „Tady je univerzální klíč, pane." – „No tak na co ještě čekáte! " Nasadit kabát. Otevřít okno. „Mám to, pane." Cvak. Byla to otázka sekund, když jsem se plazila maličkým otevřeným oknem ven, vtrhli dovnitř dva strážníci. Ale podklouzly mi ruce na vrstvě ledu pokrývajícím chodník. Jeden z mužů popadl mou nohu. „Nechte mě být!" Instinktivně jsem kopala, ale jen naprázdno, aniž bych věděla, kam mířím. Londýnští obyvatelé procházeli ulicí kolem mě, přihlíželi mému zápasu s lidmi, kteří mě chtěli zavřít do chudobince a dívali se přitom na mě jako na špínu. Konečně. Zásah botou do něčeho tvrdého a následné křupnutí. „Utíká pane, utekla oknem!" Muž, kterého jsem kopla do obličeje si rukou zakrýval krvácející nos a zlostně oddechoval. A já už nemohla déle čekat. „Promiňte.." Pípla jsem k muži a rozběhla se na konec ulice. Vedla od náměstí, což jsem nemohla potřebovat. To, co jsem potřebovala byl jen oddych a taky dav lidí, ve kterém bych se snadno ztratila. „Támhle je, pane!" Zavolal mladík v uniformě a já se rozběhla rychleji. Tuhle část Londýna jsem znala jen ze strýčkových příběhů. Teď, když je mrtvý, kdo mě ochrání před živly, které se tudy potulují?

Běželi za mnou. Slyšela jsem jejich klení a zlobu, kterou vůči mě chovali. Nikdy jsem nic špatného neudělala. Chvíli co chvíli jsem narážela do stále podivnějších lidí, ve snaze konečně se ztratit v davu. Ještě pár uliček a ve svém špinavém chlapeckém oblečení, které jsem si... jen na delší dobu půjčila od jednoho z kuchtíků v mém bývalém domově, jsem skvěle zapadla. Na tváři se mi objevil malinký, nadějný úšklebek, protože se zdálo, že jsem jim utekla. Tedy zdálo se to do té chvíle, než jsem nevrazila do něčího džbánu s podivnou, světle hnědou tekutinou. Nějaký zjevně podnapilý, starý muž mě popadl za límec a jednou rukou mě nadzvedl ze země. „Vylils mi moje pivo, chlape...chlapeč...ku." Několikrát během jedné věty jakoby škytl, snad jako by těch džbánů už předtím vypil pět. „Co s tebou teď udělám, ty spratku" - „Omlouvám se, pusťte..." Opravdu jsem to nemínila udělat, ale když se na konci ulice objevil pár strážníků, musela jsem. Vší silou jsem se zakousla do mužovi silné ruky a ten jen zařval bolestí, než upustil mě i svůj skleněný džbán na zem. „Odpusťte prosím." Stačila jsem ještě zamumlat omluvu, i když přes jeho nadávky nebyla ani slyšet. Nemohla jsem už dýchat, píchalo mě na bocích a na ledu mi neustále podkluzovaly ty proklaté, děravé škrpále. Už jsem začala přemýšlet nad tím, že bych se vzdala. Nechtěla jsem do chudobince, ani do učení k nějaké z těch protivných starých ženských. Chtěla jsem zpátky svého strýčka, svůj dům, svoje teplé šaty a knížky. Nic z toho už ale nebylo moje. A tak jsem utíkala. „Chyťte to dítě!" Zařval někdo, asi starší z mužů. Klouzalo to, lidé do mě strkali a nadávali mi. Bylo jich tu čím dál tím míň. Až najednou, v jedné z nejzapadlejších uliček nebyl vůbec nikdo. Z posledních sil jsem se rozběhla. Možná bych to bývala i zvládla, kdybych měla svoje boty. Podrážka těch Johnových bot se ale odlepila a donutila mě zakopnout. Než jsem stačila dát alespoň ruce před sebe, abych tak ztlumila pád, moje hlava narazila na dlážděný chodník, pokrytý neústupnou vrstvou ledu. A pak bylo ticho.