Dobrodružství Lucy Portmanové

Luke

"Nalijte někdo tomu chlapci trochu medicíny, vypadá, že už se probírá." Bolest mi pulzovala hlavou a rozlévala se ve vlnách do celého těla. "Charlie, vem sem tu mast. Pohni notak, dělej!" Matně jsem vnímala chlapecký smích a šoupání bot o rozvrzanou dřevěnou podlahu. "Je takovej hezoučkej, co Lišáku?" Dalo práci udržet víčka otevřená. Všechno bylo rozmazané a svět se točil dokola. Znovu jsem to vzdala.

 "Novej kluk? Kde?" 

-"Nestrkej do mě!" 

-"Koukejte na ten nosánek!"

- "To je ošklivá rána... Kdo ho našel?" 

-"Au, Same, nech toho!" 

Hlasy mě nutily snažit se otevřít oči se stejnou intenzitou, s jakou mě bolest nutila držet je zavřené. Zakňučela jsem bolestí a pokusila se zvednout a zapřít se lokty. Šlo to, i když jen těžko. Konečně jsem je viděla. Sklánělo se nade mnou možná osm chlapců a stařec s pohárkem v ruce. Všichni se smáli. Někteří vzrušením, jiné jen pobavil můj zmatený škleb. "To je v pořádku, můj chlapče." Promluvil stařec a přesunul pohár k mým ústům. "Napij se, uleví se ti." Přitiskla jsem rty na studené sklo a zamrkala. Všichni chlapci najednou mlčeli a pozorovali mě, ale mojí pozornost poutal pouze zvláštní stařec. "Neboj se, jen pij" Dodal a rozesmál se, tak přívětivě, že jsem ho nakonec poslechla. Hořká tekutina byla odporná a chutnala po lihu. Odtáhla jsem se a zakašlala. "Tomu novýmu nechutná medicína?" Zasmál se někdo. Stařec se zakabonil a naklonil se blíž. "Co jsi říkal, chlapče?" Zašeptal a všichni kolem jako by na povel zmlkli. "Nic." Odpověděla jsem chraplavě a pohledem přejela všechny kluky. Stařec se usmál a znovu mi dal napít té tekutiny.

"Fagine, už zase jsi přitáhl dalšího ubožáka?" Zaburácel vysoký, nepříjemný muž se zarostlým obličejem, který zrovna vešel. Kdybych nebyla tak omráčená tím lihem, možná by mi přítomnost všech těch čumilů vadila. "Nepodceňuj ho Bille, tenhle vypadá slibně. Koukni na ty dlouhé prstíky a hubené nohy. S trochou školy a času by z něho byl prvotřídní kapsář." Usmál se stařec a pohárek mi podal. "Dopij to chlapče, dáš si s námi večeři, až se trochu prospíš." Dodal a nejistým, klopýtavým krokem přešel do jiné místnosti. "Nechte toho nového prospat. Tome, přines mu deku." Zavolal nakonec a většina chlapců ho následovala. Zůstal tam jen jeden. Blonďák s roztrhanou košilí a kalhotami samou záplatu. Při pohledu na mě odfrkl a neomaleně po mě hodil kus starého hadru, než rychle odešel. Klížila se mi víčka a myšlenky se pomalu vytrácely. S odporem jsem dopila zbytek medicíny a krátce nato i usnula, všechny starosti byly ta tam. Jen tma a pravidelný dech. 

Někdo mi prudce zacpal pusu. Stisk měl pevný až to bolelo. Nemohla jsem křičet. Ani jsem si neuvědomila, že už jsem vzhůru. "Ani nepípni, čímane. " syknul někdo a několik chlapců se rozesmálo. "Buďte už konečně zticha!" - "Jime, sundej mu ty fajnový kšandy." zasmál se škodolibě nějaký mladší chlapec a najednou šero pokoje prosvětlila svíčka. Byli tam všichni... Takže to nebyl sen. Zrovna když se Jim pokoušel rozepnout mi kšandy, škubla jsem sebou. Jen chlapec, který držel dlaň pořád přitisklou na mojí tváři nesouhlasně zamlaskal. " Něco se ti nelíbí, novej? " Pořád jsem měla před očima tu uličku, utíkala jsem a po chvilce rána do hlavy... Pak jsem se probudila v malém pokoji na špinavém kanapi, přikrytá kusem hadru a obklopená touhle bandou. Tohle byl chudobinec? Donesli mě sem, když jsem spala?

Natáhli na mě krátké, kousavé kalhoty s tolika záplatami, že nebylo poznat z jaké látky byly původně ušité a nakonec se ještě málem poprali o ty moje staré s kšandami. Které ani nepatřili mě, když jsem se nad tím tak zamýšlela. A když se po chvíli pozornost všech vrátila ke mě, odsedla jsem si trochu dál na tom rozvrzaném, starém kusu dřeva. Někdo rozsvítil víc svíček a já se hned cítila bezpečněji, když jsem každému z těch podivínů viděla do tváře. Nakonec, všichni byli přibližně v mojem věku. " Co když je vod chlupatejch?" Zamumlal menší zrzek a ten blonďák, který po mě hodil deku - Tom - se na mě nedůvěřivě zamračil. " Tenhle je na špeha moc malej... A asi bude i pěkně blbej, koukni na ten výraz." Po Tomových slovech se celá skupina zase pustila do smíchu, až na jednoho. Chlapec - až v tu chvíli jsem si všimla, že má na hlavě cylindr- který teprve před chvílí pustil mojí pusu, když usoudil, že nebudu křičet, ten jediný na mě civěl s nicneříkajícím výrazem. " Kolik ti je, trpaslíku? " Zeptal se nakonec a dloubl mě do ramene. Chvíli mi zabralo, než jsem byla schopná rozvázat jazyk. "Říkal jsem, že bude blbej, Lišáku." zamumlal do ticha Tom a Lišák zkroutil rty do pobaveného úšklebku. Všichni s napětím čekali, co ze mě vypadne, jen já čekala, co vypadne z nich. "To nemá cenu!" Vykřikl menší z hochů a naštvaně sebou mrsknul na podlahu naproti mě. "Ticho...už něco řekl? " zašeptal někdo. Naposledy jsem se rozhlédla. Bylo jich sedm.

"Jedenáct." zamumlala jsem konečně, když už některý z nich přišel s tím, že jsem možná hluchá. Hluchý... To číslo se neslo vzduchem jako ozvěna, snad jako by to každý z nich zopakoval, aby si byl jistý, že slyšel správně. " Máš jméno, čímane? " zeptal se modrooký zrzek a pokradmu se přisunul blíž. "Sklapni Hughu. Otázky kladu já." Zklidnil ho Lišák a znovu si mě odměřeně prohlédl. "Tak co? Máš jméno, novej?" zeptal se bez špetky zájmu a rukou včas zarazil jakoukoli Tomovu poznámku předtím, než ji stačil vůbec vyslovit. Lucy Portmanová. Jsem Lucy Portmanová. Lucy. "Luke" Zaznělo z mých úst. Nebyla jsem o nic méně překvapená, než všichni ostatní. Ne moc obvyklé jméno, i mně samotné znělo divně...prostě divně.