Malý svět [Yuri!!! On Ice]

Malý svět

„Viktore, zase se nesoustředíš!" napomenul mě Yakov a Yurio se jen zlomyslně ušklíbl, zatímco se díval, jak trénuji.

„Pochopitelně, že se nebudu soustředit, když jsi donutil Celestina, aby před Grand Prix finále trénoval Yuuriho!" Stále jsem byl na Yakova kvůli tomu naštvaný, ale z druhé strany jsem chápal, proč se rozhodl nás Yuuriem od sebe rozdělit.

Když jsme trénovali spolu, měl tendenci mé určité prvky v krasobruslení kopírovat a ne že bych nebyl rád, ale jakožto soupeř si to nemohl dovolit. Doufal jsem, že budu moct zkombinovat bytí soupeřem a zároveň trenérem, ale odráželo se to na mně nepříznivě a Yakov toho měl po krk. Yuuri teď trénoval společně s Pchichitem a já s Yakovem, zatímco Yuria se ujala bývalá prima balerína Lilia Baranovskaya.

„Přestaň si stěžovat! Pokud mi celý program nepředvedeš tak, jak by měl vypadat, nedovolím ti dneska si s Yuuriem volat!"

Zkameněl jsem, ale ihned na to jsem se vzpamatoval.

„Charašo!" pronesl jsem bez přemýšlení a stoupl si do první pozice svého Volného programu.

Musel jsem to jen vydržet, nic víc. Grand Prix finále se už blížilo a náš s Yuuriem slib stále platil. Ovšem pokud vyhraju já (a já o sobě nepochyboval), tak se svatba znovu odloží. Bude mi to líto, pochopitelně, ale nebudu nic Yuurimu ulehčovat. Nenechám ho jen tak vyhrát a ne proto, že bych nechtěl, ale proto, aby se předvedl ve své plné síle. Pak medaili získá oprávněně. Oba jsme o to stáli.

Když jsem se konečně dostal domů, bylo už poměrně pozdě, ale nic mi nepřekáželo, abych Yuurimu hned nenapsal. Nevěděl jsem, jestli spí – holt časová pásma. Mohl jsem být rád, že aspoň není v Japonsku. Tam by pravděpodobně už dávno spal.

Nemusel jsem čekat dlouho – Yuuri mi ihned po tom, co jsem odeslal zprávu, zavolal a já netrpělivě videohovor přijal.

„Yuuri!" radostně jsem zvolal a usmál se. Měl jsem pocit, že jsem Yuuriho neviděl už víc než pár týdnů. Tolik se změnil. Snad dokonce ještě víc zkrásněl (pokud to bylo vůbec možné) a bylo mi líto, že jsem ho nemohl v tu chvíli obejmout. Zaručeně to bude první věc, kterou udělám, až se uvidíme.

„Ahoj, Viktore, jak se máš? Yurio mi psal, že na tebe byl dneska Yakov strašně přísný."

„Oh, takhle to napsal?"

„No, napsal to svým typickým způsobem a là tvůj snoubenec je debil, Yakov mu dneska chtěl vytrhat všechny vlasy a ještě dodal, že mě i tebe na Grand Prix finále určitě porazí."

Zasmál jsem se. „Typický Yurio. Co ty? Doufám, že jsi zlepšil ten trojitý Lutz, který ti nešel." Říkal mi něco o tom, že mu na tréninku nešel, což bylo před několika dny.

Bohužel jsme si nevolali tak často, jak bych chtěl. Stávalo se, že jsme oba natolik unavení, že po tom, co jsme se vrátili z tréninku, jsme neměli ani sílu zapnout wifi, natož si volat. V takovém případě jsme si psali jen omluvnou zprávu a šli spát.

Yuuri mi chyběl. Opravdu hodně. Až moc jsem si zvykl na jeho přítomnost a teď, když jsme byli od sebe tak daleko, jsem měl pocit, že život pluje mimo mě. Jako bych ani nebyl jeho součástí. Jako by celý život, který se zdál tak kouzelný a barevný, odletěl letadlem spolu s Yuuriem do Thajska.

Neměl jsem ponětí, jak se ohledně toho cítí on. Vlastně, moc jsme se o pocitech ani nebavili. Bylo to něco, co jsme zkrátka chápali, když jsme byli spolu. Nemuseli jsme si nic říkat. Všechno bylo očividné, ale jakmile odjel, objevili se pochybnosti, o kterých jsem s ním nemohl mluvit. Nešlo to. Síla zvyku. A tak jediné, v co jsem doufal, bylo, že až se uvidíme, všechno pochopím a pocítím. Ne, ani o tom nebudu pochybovat.