Osobní Asistentka (Rok vydání - 2017)

PROLOG

Slovo úvodem:
Nová story na Nový rok.(trochu pozdě mno)
Aby bylo jasno, zveřejnit jsem to chtěla až po přepsání WHTM? A WHTM?2, ale je tu někdo, komu se nelíbil konec Real Me - a bylo na výběr: buď pokračování RM nebo nová story.
Asi vydíte samy jak to dopadlo. Mno věnování bude asi na místě, jak je u mě zvykem.. 🙌
(Fanfáry)
Ann? Je to pre teba. ❤

. . .
"Byla chyba tě přijmout, děláš jen problémy!" křičel na mě z plných plic. Jeho obličej byl jako obličej vraha. Jindy tolik chlácholivé a příjemné oči mě propalovaly pohledem tak krutým až mi to vhánělo slzy do očí. Nebrečela jsem. Nechtěla jsem brečet. Už jen proto, že jsem nechtěla brečet pro někoho jako je právě on.

"A já nikdy neměla tu nabídku brát v úvahu. Jsi jen obyčejný hajzl a idiot!!" zaječela jsem na něj nazpět a v ten okamžik jsem se ocitla přiražená na stěnu, s rukama za hlavou a těma rozzuřenýma modrýma očima tak blízko těm mým. Bylo neuvěřitelné že mě právě tohle donutilo se bát, jen ty oči v barvě modré oblohy, ty chladné, přímo ledové oči.

"Měla by sis dávat pozor co říkáš před mužem co tě může tak snadno zničit, Lauro!" jak jedovatá mohou být slova od někoho, pro koho vám tluče srdce tak moc, že se bojíte, aby nevyskočilo z hrudi. Věděla jsem co Dominik dokáže, ale netrápilo mě to. Ne teď a v tuhle chvíli kdy moje srdce pukalo. Vší silou jsem mu dupla na nohu, což v těch dokonalých vysokých jehlách muselo bolet a aby toho nebylo málo uštědřila jsem mu kopanec do rozkroku.
Pukající srdce nebylo teď to hlavní co ovládalo moje tělo, byl to hněv.

Dominik mě pustil a se zasyčením ustoupil. "Už nikdy na mě nesahej!" zakřičela jsem a sundala si ty příšerný boty a hodila mu je pod nohy. "Končím!" dupla jsem si a bosky zamířila ke dveřím. Byla jsem tak v ráži, že pro mě nebyl překážkou snad už nikdo na světě. Ovšem moje nabitá odvaha zmizela, když mou ruku obalily Dominikovi prsty a stáhly zpět o několik kroků, které jsem od své noční můry stihla udělat.
Nevím jak, ale ležela jsem na zemi, ruce pevně přišpendlené nad hlavou a silné tělo mého šéfa přímo nademnou. Výraz v jeho tváři se rovnal výrazu ďábla. Samotného vládce pekla, dalo by se říct.
"Podepsala jsi smlouvu.. Nesmíš skončit. Musíš dělat co chci, nosit co chci, bavit se s kým chci! Tvoje protesty povedou jen k dalším problémům a omezením které dostaneš. Smiř se s tím." hlas měl ještě jedovatější a nepříjemnější, než kdykoli předtím. Věděla jsem, že má pravdu, podepsala jsem tu zatracenou smlouvu, protože jsem tomu muži věřila a zahodila jsem tak svou svobodu.
Já jsem se totiž v 21. Století stala majetkem nejbohatšího muže, kterého za dlohé roky stihlo lidstvo spatřit.

Stala jsem se majetkem Dominika Greena.

A moje duše milovala i nenáviděla zároveň.