Aby se incident ze středečního odpoledne neopakoval, vyrazila jsem mnohem dřív, abych tam stihla dorazit ještě před Gerardem. Ale nevyšlo mi to. Zase jsem přišla pozdě. Seděl u řeky a jak bez duše zíral před sebe. Lekla jsem se, že je v tom víc než "jen" žiletka a doběhla jsem k němu.
Uviděla jsem jeho beznadějný pohled. Vzala jsem mu žiletlu z ruky a k mému údivu se ani nebránil. Se zvyšujícím se tepem jsem upřeně hleděla na jeho rozřezané zápěstí. Rány byly hluboké. Bála jsem se, že vykrvácí. Měla jsem o něj strach. Nechtěla jsem o něj přijít.
Opatrně a pomalu jsem k němu sedla na zem. Chytla jsem jeho ruku tak pevně, abych zamezila krvácení, a tak pevně, abych mu mohla dodat pocit bezpečí a porozumění.
Muselo ho to šíleně bolet. Svírala jsem otevřené hluboké rány, ze kterých se jěště stále valila krev. Ale kdybych tu neseděla, myslím, že by ho to bolelo mnohem víc.
Neměla jsem potřebu na něj křičet, vyptávat se ho nebo mu začít nadávat. Věděla jsem, že by mu to nemohlo pomoct. Potřeboval, aby byl někdo s ním.
Jak se asi cítil, když jsem od něj v tu středu odešla? Jak se asi cítil, když jsem ho tam nechala na pospas samotě, smutku, strachu a bolesti? Bože mě je to tak líto. Už nikdy ho neopustím. Už nikdy!
