Snář

Zabiješ nebo budeš zabit.

Ahoj :) jsem zase tu u nového dílu snáře :) tentokrát jsem zase po sledování mnoha let'splayů měla divný sen :) inspirován Avatarem, možná i trochu Life is strange, ale hlavně Rustem :D já si ale umím vždycky vybrat :D jo a taky jednou pohádkou :) no nic :D taková teda fakt nejsem, ale snad vám nebude vadit mé nové snové já :D

Promnula jsem si oči a sedla si do tureckého sedu. Rozhlédla jsem se po pokoji, který na mne působil nezvykle světle. Seběhla jsem schody jako vždy, ale co jsem viděla nebylo na denním chlebu. Ofoukl mne studený vánek, který rozcuchal mé hnědé vlasy a já jen ve své noční košilce ihned pocítila chlad. Místnost, která tu dřív byla dnes nebyla k nalezení. Nekonečné pláně bílého oslňujícího světla. Přivřela jsem oči a spatřila osobu blížící se ke mně.

,,Vítej, drahá." matně jsem rozeznávala jeho postavu, ale obličej mi byl skryt. ,,Jistě by ses ráda zeptala, kdo jsem." 

,,Samo sebou."

,,Vybral jsem si tě a ty teď se mnou odejdeš do světa nevídané krásy. Světa čar a kouzel. Bude se ti tam líbit a budeš mít vše, nač jen pomyslíš."

,,To asi nebude jen tak." podezřívavě jsem předvídala něco nekalého.

,,To zajisté ne! Budeš mojí družkou a to se vším všudy." začal mě obcházet, ale pořád z dostatečné vzdálenosti. Přesně tak, abych ho neviděla.

V dálce jsem zaslechla dětský smích. Smích malého chlapce, jehož silueta běžela proti mně. Doběhl těsně přede mne a jeho pronikavý pohled mě hypnotizoval. Oči modré jak nebe krásného letního poledne.

,,To jsem já, před pár desítkami let!" ozvalo se za mnou, ale já hleděla na téměř desetiletého chlapce. Zatrnulo mi a chtěla jsem se otočit. 

Zarazila mě však další silueta stojící opodál. Nejspíš sedmnáctiletý chlapec si ke mně stoupl a opět si získal moji pozornost. Byl nádherný. Černovlasý, vysoký a s plnými rty.

,,Líbí?" pobaveně se zasmál.

,,Ty?" tentokrát jsem se otočila na postavu, se kterou konverzuji.

Leknutím jsem uskočila vzad. Za mnou stál starý muž, obličej plný vrásek. Vlastně jsem se lekla toho, jak starý byl. 

Mrknutím oka jsem se dostala někam úplně jinam. Ležela jsem na zemi v jedoucím vlaku a byla jsem oblečená do normálního oblečení.

Kam se asi poděla ta košilka? Pomyslela jsem si, ale rychleji jsem se potřebovala rozkoukat kolem sebe. Kousek ode mne byla pohozená brašna, ze které koukal luk a toulec s šípy. K čemu to? V kapse džín jsem nahmatala mobilní telefon. Odemkla jsem obrazovku jako vždy a našla několik čísel, na které jsem napsala hned několik málo esemesek (krásně to vypadá). Všechny jsem ovšem seznámila s mojí situací, především moji matku a kamarádku.

Na to se však ve vlaku objevil člověk, který se chtěl dostat do mého vagonu. Nejednalo se o vlak určený cestujícím, spíše o prázdný nákladní vagon, proto mě také dost překvapilo, že obyčejný cestující se jen tak prochází po vlaku.

Rychle jsem se schovala do rohu k prázdné polici a k zemi se přimáčka tak na těsno, že bych se klidně propadla do země.

K mému jistému překvapení to nebyl nikdo zvlášť známý. Nebyl mi ani trochu povědomý a já tak nějak nevěděla, jestli se mám dál schovávat. Zadržela jsem dech a poslouchala jeho kroky. Připadalo mi to, jako by se blížily ke mně. Nejspíš proto, protože to tak bylo.