7 DAYS

Day - 0

,,Julie, vím že se ti nechce, ale na to vyšetření jít musíš." přemlouvala mě máma. Seděla naproti mě a držela mě za ruku. Její hnědé oči se vpíjely do mých šedých očí. Měla upřímný pohled. A to se mi na ní líbilo. Její upřímnost. Asi to mám po ní.

,,Mami. Nevím proč bych tam měla chodit. Už dávno víme co mi je, a taky dávno víme že mi toho moc nezbejvá. Co si budem nalhávat. Takže nač si kazit den." řekla jsem. Zvedla jsem se ze židle od stolu, vymanila jsem se z máminého sevření a z misky jsem si vzala jablko.

,,Takhle nemluv!" okřikla mě, ,,Vím že to máš těžké, pro všechny je to těžké, ale co když ti slíbím, že už na žádné vyšetření nebudeš muset další týden?"

,,Mami, to už tady bylo mnohokrát. Pokaždé to ale vydrželo maximálně tři dny a zase se to posralo." Podívala jsem se na ni otráveným a smířeným pohledem a šla jsem za svou mladší sestrou do obýváku. Jablko jsem položila na stůl a šla jsem za ní. Byla malinká, nebyl jí ani rok. Ležela na zádech v cestovní postýlce, která zabírala čtvrtinu obýváku a dívala se na mě. Hrozně mě mrzí, že ji neuvidím jak roste. Mrzí mě, že nebudu její velká sestra, vždyť si mě ani nebude pamatovat. Ale, možná je to dobře.

Chtěla bych ji vidět vyrůstat, chtěla bych jí podporovat na jejích školních besídkách, chtěla bych vidět jejího první kluka. Ale.. to můžu opravdu jen chtít.

"Ahoj maličká, to jsem já, Jul, ale to si myslím že poznáš.. teď." řekla jsem a opřela jsem se o kraj postýlky, ,,Víš, až budeš starší, budeš mě znát jen z fotek. A nebudeš si pamatovat ani tuhle chvíli - a já ti to nevyčítám, ale... je to dost na nic. A víš proč to tak bude? Protože jsem nemocná. Opravdu moc nemocná, ale v tuhle chvíli je to už jedno. Moc času mi nezbývá, to vím jistě. A já tak nějak, nevím co mám dělat. Nevím ani, co si o tom všem mám myslet. Ale neboj, jsem s tím smířená, mělo se to stát. Má to tak být."

Slyšela jsem za sebou kroky a na ramenou jsem ucítila ruce. Byly to máminy ruce. Poznám to, podle toho stisku. Nikdo takový nemá, jen ona.

,,Zase si povídáš s Bethany?"

,,Jo. Mám při tom pocit, že mi ve všem rozumí. Nebo mě alespoň poslouchá."

Natáhla jsem k ní ruku a položila jsem ji na tu její.

,,Ty jediná víš o mě všechno na světě. Takže doufám, že si to taky necháš pro sebe." Při posledních větě jsem zasmála já, i máma.

,,Byla by z tebe skvělá sestřička, teda.. bude." řekla máma a objala mě. Po tváři mi stekla jedna neposedná slza. Měla pravdu.

***
,,Mami, nechápu jak si to dokázala, ale přemluvila jsi mě. Jsi příšerná." řekla jsem a naoko naštvaně.

,,Já vím. A právě proto jsem tvoje matka." řekla vítězně a na chvíli se na mě podívala. Byl to krátký, ale procítěný pohled. Musela se věnovat řízení.

Měli jsme namířeno do nemocnice. Jeli jsme na další zbytečnou kontrolu, jestli se zase něco nezhoršilo, nebo tak. Podle mě je to zbytečné, ale máma si myslí opak. Podle mě, to už horší být nemůže, ale kdo ví, co všechno se ještě může stát.

Zadívala jsem se z okýnka. Kolem nás nebylo nic, než jen občasné lesy a pole. Jelikož bydlíme v menším městě, s ještě menší nemocnicí, musíme jezdit do vedlejšího města, které je větší, a má samozřejmé větší a lépe vybavenou nemocnici.

Mám ráda ty cesty, kdy jedeme jen my dvě a já se můžu zaposlouchat do hudby, hrající mi v uších a zadívat se do krajiny za oknem.

Vždycky si při tom dokážu srovnat všechno v hlavě, normálně přemýšlet a nemyslet jen na to, že umírám.

***
Přijeli jsme k nemocnici a asi pět minut jsme hledali volné místo na parkovišti. Po opravdu dlouhých minutách křičení po ostatních řidičích a neustálého kličkování mezi dalšími auty, jsme našli volné místo.

Sluchátka jsem smotala a strčila jsem si je do kapsy od bundy. Přes hlavu jsem si nasadila kapuci a počkala jsem na mámu, než zamkne auto.

,,Neboj. Všechno bude takové, jako vždy, stabilní. Nic se za těch pár dní nemohlo změnit." uklidňovala mě máma.

,,Je to na mě tak vidět?"

,,Co myslíš?" zeptala se mě a chytla mě za ruku. Šli jsme do chřtánu toho ďábla, jménem nemocnice a moje nervozita se s každým dalším krokem zvyšovala.

,,Ta nervozita." řekla jsem s vydechnutím.

,,Nemáš být u čeho nervózní. Jak jsem řekla, všechno bude stejné, jako vždy."

,,Dobře, budeme tomu věřit."

***
,,Ahoj Julie." pozdravila mě Helen. Je to zdravotní sestra, která se o mě stará od samého začátku. Je moc milá. Taková starší dáma, o které by jste řekli, že žije sama, se spoustou zvířat, ale naopak, má manžela a dva dospělé syny.

,,Zdravím Helen." řekla jsem a pousmála jsem se, automaticky jsem si šla sednout na židli, na které mi vždy bere krev. Vyhrnula jsem si rukáv a nastavila jsem ruku.
Kolem ruky mi ovázala gumu a já si párkrát zacvičila. Poté ke mě přišla i s jehlou, a vzala mi krev. Byla to rutinna.

,,Tak jak se ti daří?" zeptala se mě.

,,Jako vždycky. Přežívám. Čekám, kdy to se mnou sekne a už se nevzbudím."

,,Julie, beruško, tohle neříkej, ani nad tím nepřemýšlej, ještě toho máš spoustu před sebou."

***

Sedíme s mámou na chodbě a čekáme na výsledky testů. Vnitřně doufám, že od poslední návštěvy se toho moc nezměnilo, ale zvenčí mě drtí nervozita.

Máma se snaží vypadat vyrovnaně a klidně, ale vidím na ní, že je stejně nervózní jako já, možná i více.

,,Mami. Neboj se, bude to v pořádku, a navíc-" nestačila jsem tu větu doříct a přišla doktorka Barlowová. Na tváři měla neutrální, ale přesto vše říkající výraz. Za to Helen se netvářila moc nadšeně.

,,Jul? Paní Baileyová?"

Máma okamžitě vstala a mě vytáhla s sebou.

,,Máme pro vás výsledky testů, radši se posaďte." řekla.

Když tohle někdo řekne, respektive, když to řekne doktorka, tak to nevěstí nic dobrého.

Najednou, když to řekla, jako by mě pohltila prázdnota. Věděla jsem, co od toho čekat, ale nechtěla jsem tomu věřit. Moje podvědomí mi pořád tvrdilo, že všechno bude dobré, ale já jsem tomu prostě nemohla věřit.

,,Kolik?" zeptala jsem se. Dostat to ze sebe, se zdálo jako ten nejtěžší úkol na světě.

,,Jul, já bych-"

,,Kolik." řekla jsem s o něco tvrdším tónem hlasu.

,,7..."

Máma přestala tisknout mou ruku a já nevěděla, co v tu chvíli dělat.

,,Čeho." řekla jsem. V očích mě štípaly slzy a já se nezmohla na další slova.

,,Dní. 7 dní."

Máma začala hystericky brečet, a já jsem jen seděla na místě a přemýšlela, co dál. Má duše byla prázdná, můj mozek byl prázdný. Klepaly se mi ruce a po tvářích mi tekly teplé slzy.

,,Je mi to líto. Omluvte mě, musím jít." řekla doktorka a odešla.

Helen si přede mě klekla a chytla mě za ruce.

,,Julie, zlato, já.. víš, život nesmíme brát moc vážně. Tohle všechno je zkouška toho, co vydržíš, určitě to tak je. A, ráda bych teď řekla, že se testy spletly, že je to jen chyba, ale to není pravda, testy se nikdy nepletou. Je mi to moc líto. Ale teď a tady ti radím, užij si těch sedm dní, jako žádný jiný den, za celý svůj život. Slibuješ, že to udeláš?"

,,Slibuju."

,,Jsi silná holka."