OSUD NÁM NEPŘÁL ...../Baxtrix,Wedry,Herdyn

#5

Z POHLEDU ŠTĚPÁNA:

Už bylo 0:15 a já byl pořád vzhůru. Pavel hned usnul, jelikož se jeho zdravotní stav nějak nezlepšil. Přemýšlel jsem nad tím,  co by se stalo, kdyby mě i Pája opustil. To bych asi psychicky nedal. Po 15 minutách jsem usnul, ale po hodině mě vzbudily hrozné křeče v břiše. Je pravda, že jsem za těch pět dní nic nejedl. Možná, že to je z toho. Snažil jsem se na to nemyslet a myslet na jiné věci. Byl jsem Pavlovi hrozně vděčný za to, že můžu spát u něj na lůžku, jelikož bych za pár dní na té zastávce pravděpodobně zmrzl. Přemýšlel sem, že bych ráno zavolal rodičům a řekl, co se stalo. Jenže pak jsem si to rozmyslel. Mám je rád, ale v těhle problémech mezi Radkem a mnou by mi nějak nepomohli. I přes to, že mám záchranný bod a Pavla, kterého odchod Radka očividně netankuje, jsem se cítil více opuštěně než předtím. Pak jsem zas začal myslet na to břicho. Ta bolest byla neskutečná, ale nechtěl jsem vzbudit Pavla a nějakou ležící paní na tentýž lůžku. Pokrčel jsem nohy a doufal, že mi to pomůže. Nepomohlo.

Z POHLEDU PAVLA:

Vzbudil jsem se asi v půl desáté a hned mi bylo lépe. Koukl jsem se na Štěpána, který pořád spal. Ten na rozdíl ode mě na tom vypadal hrozně. Nechtěl jsem ho budit a tak jsem ho přikryl mikinou. Paní vedle mě byla hrozně hodná a tak jsem si s ní povídal. Přišla mi hrozně povědomá. Po chvíli povídání se mě zeptala, jakže se vůbec jmenuji. „Jsem Pavel. Pavel Mikeš. Přáteli a fanoušky přezdívaný jako Herdyn." odpověděl jsem a ta paní se rozbrečela. Chvíli jsem nechápal, ale pak promluvila. „Pavle, tak konečně jsem tě našla." v tom mi to docvaklo. To je moje druhá babička! Neviděl jsem ji od svých sedmi let. Vstal jsem z postele a pevně jsem ji objal. Ona se rozbrečela ještě víc. Měl jsem hroznou radost, že ji vidím. Byla to ta nejlepší babička na světě. Hrozně mi pomáhala, když si se mnou nikdo nehrál. Najednou jsem zapomněl na všechen stres. A tak jsem si nevšiml, že se Štěpán probudil. Pozdravil mě a já se k němu okamžitě otočil. „Ahoj Štěpáne, neuvěříš, kdo to je. Je to moje babička, kterou jsem naposled viděl, když mi bylo sedm." řekl jsem radostně. Štěpán se na ni usmál.„Rád vás pozn..." ale nedokončil větu a stočil se do klubíčka. „Štěpko co ti je?!" ptal jsem se ho a měl o něj strach. „Jsem v po-ho-dě." usmíval se, ale já viděl, že mu není sakra dobře. „Štěpáne něco se děj, vidím to. Nebolí tě náhodou břicho?" zeptal jsem se ho. „Možná trochu." odpověděl. Já se o něho staral dál. „Nemáš nějaké křeče nebo tak něco?" On se na mě podíval. „No, mám takový vnitřní pocit, že asi jo."  „Sakra a jak máš dlouho ty křeče? Jedl jsi něco za těch pět dní?" ptal jsem se ho dál. „Od té doby, co nás Radek opustil. A nic jsem nejedl. Neměl jsem chuť." řekl. To už jsem nevydržel a navzdory tomu, že nemám běhat, jsem se rozběhl za doktorem. Naštěstí doktor nebyl daleko. Asi tak o dvě lůžka dál. Dveře byly otevřené, takže jsem hned poznal, kde je. „Pane doktore!" řekl jsem, když jsem vstoupil. Doktor se na mě podíval a začal mě kárat o tom, že nemám běhat a zůstat na lůžku, když jsem byl před pár dny v bezvědomí. „Ale je to naléhavé! Můj kámoš Štěpán Buchta už pět dní nic nejedl. Nevypadá to s ním vůbec dobře." řekl jsem. Po chvíli jsme dorazili zpět na pokoj, kde ležela moje babička a Štěpán přikrytý svou mikinou. Hned jakmile jsme tam přiběhli, Štěpán na nás stojící přede dveřmi zařval „Kýbl!!" Než ale doktor stačil cokoliv udělat, bylo pozdě.Štěpán se naklonil ke kytce vedle něho a vyblil se do květináče vedle jeho postele udělané z jeho mikiny. Mé babičce to přišlo hrozně vtipné. Mně to ale vzhledem k tomu, co se za těch pár dní přihodilo, vůbec vtipné nepřišlo.

Z POHLEDU ŠTEPÁNA:

Jakmile jsem se vyblil, bylo mi lépe. Pavel na mě koukal a vypadalo to, že má o mě strach. Najednou se na mě se starostlivým pohledem podívala i Pavlova babička. Doktor se mě zeptal, jak mi je. Když jsem řekl, že mám po tom vyblití celkem hlad, řekl mi, že přinese nějaké jídlo. Prý, že jediné, co teď potřebuji je spánek a pořádně se najíst. S tím jsem neměl problém, když ze spánku a žraní jídla se skládala celá moje denní rutina. Zítra by měli Pavla propustit z nemocnice. Za pár minut přišel doktor s jídlem. Nebylo to nic zvláštního. Jen nějaké ovoce. Najednou se ke mně otočil Pavel. „Štěpko? Proč mi neřekl, že ti je špatně? Měl jsem o tebe celkem strach. Slib mi, že tohle bylo naposled, co si mi neřekl něco, co se týká tvého zdraví." odvětil a já kývl na souhlas. Měl jsem mu říct, že mi nebylo dobře, to je pravda. Je tak starostlivý, což bych do něj upřímně neřekl. Zbytek dne probíhal celkem dobře. Povídali jsme si s nově nalezenou babičkou a já jedl těch pár kusů ovoce, které mi přinesl doktor. Kolem jedenácté jsme šli spát.