Sobec | Adrienette

Prolog

„A už se nevracej!”

Velké kovové dveře se zavřely dokořán, zem se slabě otřásla. Z hustých mraků na obloze, začaly po malých kouskách padat studené dešťové kapky. Napřed jedna jediná opuštěná kapka vody, ke které se pomalu začaly přidávat další.

Blonďák - stojící za velkou kovovou branou - dal ruce v pěst. Z jeho, právě teď začínajícího, smutku, se mu dělalo špatně. Nikdy nevěděl co slovo smutek vůbec znamená. Vždy byl usměvavý a šťastný. Šťastný ze své vlastní slávy, no spíš, otcovy slávy. Celé dny svého života strávil v pokoji, ve kterém měl vše, na co jen mohl pomyslet. Od A do Z. Měl všechno; slávu, bohatství, limuzínu, soukromé učitele, spoustu drahých věci a střechu nad hlavou. Teď však nemá nic, vůbec nic.

A to vše zavinil svým chováním k přátelům, příbuzným a především k jeho otci. Avšak Adrien, výčitky necítil. Měl ale zlost. Zlost na nikoho jiného, než na svého vlastního otce. Pokaždé, když se Adrien cítil zklamaný z otcova výkonu, byl na něj naštvaný. Pokaždé, když se Gabriel snažil vysvětlit svému synovi své chování k němu, Adrien byl uražený a naštvaný.

Nikdo v jeho blízkosti netušil, proč je Adrien takový, nikdo... Žádný cizí člověk nesměl vstoupit na jejich pozemek bez povolení Adriena Agresta. Dům, jakožto majetek světlovlasého pána, měl pod kontrolou on... Adrien.

Již zmiňovaný blonďák, rázným krokem vyrazil na svou cestu, daleko od svého bývalého sídla. Kapky deště mu padaly na lehké bílé sáčko, které bylo po pár kapkách, celé promočené. Zlatavě blonďaté vlasy se už nepodobaly zářivému slunci na obloze, ale spíš promočené ponožce.

Ruce si dal do kapes u kalhot a s neutrálním výrazem, šel na pospas svému osudu. Bloudil potemnělou Paříži, kterou ale doprovázela světla z domů jiných občanů. Ač byl Adrien necitelný, tahle krása Paříže ho vůbec neuchvátila.

„Koho vůbec zajímají nějaký řečičky jeho fotříka?” mumlal si pod nos chlapec a rukou si prohrábl blonďaté vlasy, na které ještě teď, dopadají kapky vody.

Procházel kolem dětských hřišť, které již byly celé obohaceny dešťovou vodou a malými dětmi, běhající v blátě. Prošel okolo jednoho parku, ve kterém už listy stromů, pomalu začínaly nabírat svou barvu podzimu. Adrien si povzdechl a vydal směrem, kterým vedla malá cestička, do parku.

Připadal si divně. Divně z toho okolního světa. Všude okolo něj pobíhali lidé, kteří si kryli hlavy všemožnými věci jen, aby se mohli schovat před bouřkou, která se blížila k jejich městu. Chlapec jen zakoulel očima a začal kopat do malého kamínku před sebou. Neměl kam jít. Neměl se kde schovat. Byl osamocený.

Jak se tak čas táhl, prošel celým parkem, udělal několik otoček okolo svého bývalého sídla a nejmíň desetkrát obešel školu Collège Françoise Dupant. Už ho bolely příšerně nohy, avšak nepřestával bloudit po temných uličkách. Chtěl to vzdát, chtěl se vrátit zpátky domů. Jenže by ho jeho otec znovu vyhodil.

Adrien se od školy dovrávoval až k jedné blízké pekárně. Nevěděl, zda jej mezi ně přijmou. Ale risk je zisk. Celý promočený a vyčerpaný, se snažil zaklepat na dveře pekárny Dupain-Chengových. Než ale stihl zareagovat, dveře se otevřely a z nich vykoukla tmavovlasá dívka.

Pomněnkové oči si ho prohlédli od shora dolů. Jeho oblečení bylo celé mokré od dešťových kapek, a jeho vlasy mu padaly do smaragdově zelených očí. Vypadal mile, jak tmavovláska usoudila.

„Pustíš mě dovnitř nebo na mě budeš civět jako nějaká děvka?!” sykl Adrien nepříjemně a ukazováčkem na ní ukázal. Samozřejmě, že nezapomněl zdůraznit slovo děvka.

Dívka byla překvapena jeho chováním. Taky ji ale mrzelo, že ji  nazval děvkou. Její tvrzení o tom, že vypadá mile, zmizelo. Začínala jsi myslet, že on zrovna nebude ten typ člověka, který přijde celý promočený k vám domů a bude hned děkovat za střechu nad hlavou.

„J-Jasně, pojď dovnitř.” lehce pokývala hlavou, hlas se jí chvěl. Co si jen počne s takovým drzounem? Co?
Dívka dokořán otevřela dveře a udělala krok vzad. Adrien vešel dovnitř a s neutrálním výrazem, se podíval na dívku, stojící vedle něho...