Utrum

"Jsi pro mě něco jako sestra, kterou jsem nikdy neměl, víš?" snažil se po té trapné lapálii usmát, ale bylo to těžké. Jeho rty byly parodií na úsměv, spíš vypadaly vyděšeně, a to nejen z polibku, který dostaly, ale hlavně nevěděly, jak se vyjádřit k momentální situaci.

-

Věděla to, že jí nemiluje, ale myslela si... Co si vlastně, naivka, myslela? Že ho nějak obměkčí a samou radostí jí sevře v náručí? Místo toho se začal vymlouvat jako správný učebnicový kamarád - na neexistující sourozenecké vztahy!

Musela to nějak přejít, už je to víc jak tři měsíce, co mu to řekla. Už je to víc jak tři měsíce, co jejich vztah rapidně ochladl. Už je to víc jak tři měsíce, co se mu snaží vyhýbat. A už je to víc než měsíc, co zjistila, že má děvče. Nemělo by jí to překvapovat, však jí to šokovalo. Dlouhou dobu ten holý fakt nemohla překousnout a rozdýchat. Stále měla pocit, jako by jí neustále obtěžovala hloupá tříska vražená hluboko do kůže, která za žádných okolností nešla vyndat. Ta jeho holka byla pro ni jako trn v oku!

Jediné štěstí bylo, že byl každý z jiné koleje. Ona obývala Nebelvír a on Zmijozel. Ze začátku to dělalo neplechu - vyloženě se nenáviděli, a to nezmiňuje původ. Hrozně mu vadilo, že je potomek mudlů, jemu z rodiny čistokrevných, z rodiny, kde takovými co by rádi mísili krev silně opovrhovali.

Postupem let, začalo to přesně školním trestem, který jim uvalila profesorka McGonagallová, protože si z ní Draco Malfoy utahoval a ona se naštvala, vstala přímo uprostřed hodiny a vrazila mu facku. V tu chvíli nebylo poznat, kdo je víc překvapený, zda ona - slušná premiantka ročníku, ten pitomec Malfoy anebo profesorka, která společně s celou třídou tajila dech.

Když plnili svůj trest ve třídě, zcela mlčky, po celodenním vyučování, kde se už za okny stmívalo, Draco se jí sám od sebe omluvil. To byl první krok k jejich téměř dokonalému přátelství. Ze začátku její i jeho kamarádi zpochybňovali úmysly toho druhého, prorokovali, že z nich nemůžou být kamarádi - ani za nic, ale protože se k sobě opravdu od té chvíle chovali hezky, zbytek obyvatel Bradavické školy to přijal s údivem.

Školní léta ubíhala a oni dva stárli. Mohli se prohlásit za nejlepší přátelé z nepřátelených kolejí v historii celých Bradavic. Draco měl Hermionu Grangerovou upřímně rád. Byla chytrá, hodná a vždycky mu ráda pomohla, ať už se jednalo o cokoliv. Někdy s ní trávil víc času než s kluky ze Zmijozelu - třeba jako byl Goyle a Crabbe, což mu naopak kluci vyčítali. Možná právem.

Časem se začalo šuškat, že ti dva spolu něco mají - anebo v tom prostě něco musí být. Nikdy si ti dva takové řeči nebrali k srdci a bylo jim upřímně jedno, co si o nich kdo říká. Jestli druhým stojí za hloupé řeči - prosím. Bylo to dokonalé, do doby, kdy si uvědomila, že přátelství z její strany ještě dokázalo přerůst v něco víc. Uvědomila si, že svého nejlepšího kamaráda, Draca Malfoye, miluje. Bylo možné, že druzí to poznali dříve než ona sama?

Přemýšlela o tom nespočetněkrát, dávala si na pergamen k sobě plusy a mínusy. Věděla, že to je hloupost jít s tím na světlo, ale srdce jí ukrutně bolelo. Trápila se tím dost dlouho, aby si začala myslet, že v jeho přítomnosti zešílí. To jak vždycky voněl, jak se k ní nakláněl, jak mu někdy dokonale učesané vlasy spadly do čela, jak se na ní vždycky usmál a přitom mu zasvítili oči.

Ten osudný den a moment byli ve studovně, v části velké knihovny. Draca tam naučila chodit, ale byl to boj. Hrozně ofrňoval nos.

"Draco?"