Rytíř, nebo Popelář?

1.

Vždycky jsem si z celého srdce přála být rytířkou. Je to poněkud zvláštní, ale nikdy se mé přání nezměnilo. Od školky, kdy jsem šermovala jako jediná holka s helmou na hlavě a štítem v malé ruce s tlupou kluků, protože většina holek preferovala princezny, přes mé školní dny, kde se dělo v podstatě to samé (až na preciznost převleků), po střední školu, kterou jsem minulý rok -přes různé cosplaye- dostudovala. Možná si říkáte, že to je dost zoufalý a nenaplněný život, ale já si rozhodně nemůžu stěžovat. Můj životní styl se mi absolutně zamlouvá. Mám to všechno i rozplánované- tenhle rok budu pracovat a příští půjdu na vysokou. Je mi skoro dvacet, takže mám ještě dost času. Jop, přesně takhle bych začala psát svůj životopis, až o něj bude stát některá z vydavatelských společností, která na mě v budoucnosti nedočkavě čeká. Momentálně ale vyklízím popelnice. Samozřejmě ne na vždycky- jako popelářka se angažovat příliš nehodlám... Tím nechci říct, že se flákám, když už něco dělám, tak pořádně-
"Judy!!!"
Á ano. Do životopisu patří i jméno. Jmenuji se Judita. A tenhle výkřik se vznesl od mé spolubydlící, která nám sehnala tuhle práci. Už ani nevím, jak na to přišla a pro jistotu si ani vzpomenout nechci. Každopádně Lea, mimochodem taky moje nejlepší kamarádka, je trochu plachá a přátele si dělá velice obtížně. Možná to má co dočinění s její roztomilou tvářičkou a tím nejhorším štěstím na obdivovatele, jaké si dovedete představit. Ale možná taky ne, mě se neptejte.
Podívala jsem se na co ukazovala. Stáli jsme v koloně a popelářské auto se už notnou chvíli nehnulo z místa. Náhle jsem spatřila, na co Lea ukazovala. Mezi zácpou aut lehce projížděla dlouhá bílá limuzína. Zastavila se. A jako lusknutím prstů začali okolních aut vystupovat muži v černých kuklách a tmavém oblečení. Rozhodně jsem z toho neměla dobrý pocit. Křikla jsem na řidiče, že se podívám, co se to tam děje. V co největší rychlosti jsem popadla kovovou trubku na odhánění Leiných nápadníků a seskočila ze stupínku v zadní části vozu. Pravděpodobně byste to do mě neřekli, ale mám výbornou fyzičku. S tou rytířkou to totiž myslím zcela vážně a už od druhé třídy chodím na šerm a od první na gymnastiku s atletikou. A  jednoznačně jsem toho nenechala. Právě v tu chvíli, kdy čtyři muži vytáhli z auta nějakého kluka -připadal mi docela povědomý- jsem kličkovsla mezi auty směrem k limuzíně. V popelářské uniformě jsem dvěma skoky vyskočila přes kapotu na střechu auta a vyzývavě se zahleděla na útočníky. Jeden z nich se po mně natáhl s baseballkou, ale tu jsem zablokovala železnou trubkou a následně ho jí vzala po hlavě. Neudeřila jsem tak silně, aby se nu stalo něco závažného, ale hned potom upadl do bezvědomí. To se rozhodně nelíbilo jeho komlicům a jeden z nich se mě pokusil stáhnout dolů, zatímco se ten druhý škrábal nahoru za mnou. Tomu prvnímu jsem se vyprostila s pomocí mé milované zbraně a pravděpodobně jsem mu i zlomila pár kostí, protože už se svíjel na zemi držíce se za ruku. Mezitím se ten chytřejší už dostal nahoru a napřahoval se podobnou tyčí. Ale to jsem zpozorovala, jak se ten poslední pokouší ujet a nasedá do auta. Vozovka se totiž během těch několika vteřin "záhadně" uvolnila. V tom měli nejspíš taky prsty. Uvedla jsem do bezvědomí i toho s trubkou, seskočila jsem z auta a rozbila zadní okýnko vozu s uneseným. Rychle jsem otevřela dveře a pomohla vystoupit tomu klukovi. V tom se ozval výstřel. Proti střelným zbraním toho moc nezmůžu. Pomalu jsem se otočila ke střelci.
"Tak hele, slečinko, tohle ti jen tak neprojde. Jestli chcete zůstat na živu aspoň pro tuhle chvíli, tak odhoď tu tyč a oba si nasedněte."
Pronesl klidným hlasem mířeje na nás řidič auta. Asi vteřinu jsem přemýšlela. Neznámý si už chtěl nasednout, ale já jsem znenadání šhihla trubkou do zbraně a únosce to překvapilo do takové míry, že ji pustil. Chvilku na nás civěl, jenže pak na to šlápl a řítil se odsud, nechávajíc tu kolegy napospas policii, jejíž sirénu už jsem mohla slyšet. Znovu jsem rychle vyskočila na střechu auta, při čemž jsem si připadala jako rytíř na bílém koni, jsem se uklonila. Popravdě jsem čekala na nějakou bouřlivou reakci, ale on se jen s pobaveným úsměvem zeptal:
"Můžu vědět, jak se jmenuje má zachránkyně?"
To mě po pravdě trochu vyvedlo z míry (i když jsem právě před chvilku nakopala zadky čtyřem kriminálníkům), ale nedala jsem to na sobě znát a odpověděla jsem:
"Judita je jméno mé, výsosti. K vašim službám."
"Počka-"
Ale dál se nedostal. To už jsem totiž sebevědomě kráčela zpátky k popelářskému autu, ačkoli se mnou zmítaly silné emoce. Nastoupila jsem na schůdek a vůz se okamžitě rozjel. Lea na mě zírala s otevřenou pusou.
"Víš kdo to byl?!"
Řekla nakonec. Popravdě mě trochu mrzelo, že byla ohromená jím, a ne mým úchvatným výkonem, ale nemůžu jí to mít za zlé. Jako moje spolubydlící samozřejmě ví o mém denním tréninku.
"...... Ne?"
"Bóže Judy. Vždyť jsem ti o něm říkala včera, nepamatuješ? To jsi celá ty... No nic, tamto byl Sebastian Black! Světoznámý idol dívčích srdcí! Populární herec..... Fakt nic?"
Zavrtěla jsem hlavou. Ještě chvilku jsem přemýšlela...
"Jo aha!"
Právě mi to došlo. Včera jsem prohlížely nějaké časopisy... No ano. Ten tmavovlasý se zelenýma očima. Poněkud zvláštní kombinace.... Když nad tím přemýšlím, opravdu vypadal jako on...